Hodně záleží na naší – dosud tradičně spící – diplomacii, ale i na bulharské vnitropolitické situaci. Na Evropskou unii nespoléhejme, jsme pod jejich rozlišovací úrovní. Ovšem problém v EU začal...
Zachránit nás může jedině nějaký vstřícný politický vývoj v Bulharsku; ovšem na cenách akcií jsme poškozeni už dnes. Spoléhat na Schwarzenberga by bylo pošetilé, ten byl spěšně aktivní v jediném případě, když uznával mafiánský stát Kosovo. A Kalousek? Ten by se přetrhnul jedině v případě, že hlavním akcionářem bulharského ČEZu by byl Háva.
O tom ale nechci psát, protože jsem tak učinil včera v článku „Schwarzenberg už měl místo fňukání jet přes Albánii do Bulharska“. Chci napsat, co je příčinou, že bulharští spotřebitelé dali průchod svému balkánskému naturelu. Je to obecný problém EU.
Problémy jsou dva. Zaprvé evropské ceny v kontrastu s domácími příjmy. A zadruhé podpora obnovitelných zdrojů, zejména solární energetiky, která v Bulharsku představuje přes deset procent výrobní kapacity. Oba problémy přinesla Evropská unie.
Týká se to samozřejmě i Čechů. Jenže my jsme měli větší rezervy oproti chudšímu a méně vyspělému Bulharsku. Ale i tak už máme světové ceny, ale české příjmy. Dokonce ceny jsou mnohdy vyšší než v sousedním Německu, příjmy však třetinové až čtvrtinové. Češi jsou relativně skromní, ale některým skupinám obyvatel už docházejí rezervy k důstojnému životu. Mezinárodně propojené korporace (distributoři energií a PHM, vodárny, obchodní řetězce) udržují vysoké ceny zejména té produkce, která je k životu nezbytně důležitá. Však také platíme za elektřinu mnohem více než protestující Bulhaři. Už to nelze kompenzovat tím, že Češi na rozdíl od Němců šetří jen na dovolené a luxusu.
A v Bulharsku narazila kosa na kámen. ČEZ není svatý, ale nedělá nic jiného než u nás třeba RWE. Je to praxe, kterou fixovala EU. Podle ní zákonitě silní a bohatí dále bohatnou a chudí dále chudnou. Nůžky se rozevírají. Týká se to nejen občanů, ale i celých států. Začíná to podvazovat i naši ekonomickou výkonnost, která je přece s kupní silou občanů rovněž propojena.
Že nedošlo ke kolapsu mnohem dřív, způsobily u nás investice a s tím jdoucí privatizace do zahraničí. Přechodně tak platební bilance byla aktivní. Ale za jakou cenu? Za cenu výprodeje domácích výrobních prostředků. Za cenu odlivu u nás vytvořených zisků. Za preferenci nízkonákladové výroby místo orientace na vyšší přidanou hodnotu. Za závislost celých odvětví na zahraničních vlastnících.
Časovanou bombou jsou automobilky, které se cílově budou stěhovat na dále na východ. Banky, tedy české úspory i úvěrová politika, je plně v rukou cizích finančníků. EU chce prostřednictvím bankovní unie prolomit i poslední ochrannou bariéru, jíž je ČNB. A Schwarzenberg s Kalouskem se mohou přetrhnout, aby tu závislost, u níž je otázkou času kdy se vymstí, co nejvíce prohloubili.
Bulhaři padli na dno jen dříve. Od nejhoršího je uchránilo pouze to, že nemají zatím euro. V eurozóně by ten veletok od chudých k bohatým nemohli regulovat vůbec. A jak by dopadli? Jako Řecko, ale i Irsko, Portugalsko, Kypr, dokonce i velké Španělsko. Tyto země čelí téměř neřešitelné strukturální krizi. V zásadě bohatne jen Německo, ale blíží se doba, kdy strop narazí na dno.
Bohatí mohou vydělávat a bohatnout jen tak dlouho, dokud chudáci zvládají jejich bohatnutí financovat. Věřitel, který nemá bonitní dlužníky, to s expanzí prostě přestřelil. A to je příčinou soudobé finanční krize.
Popsal jsem to před rokem v článku „Nejbohatší jsou příliš bohatí, aby zbytek udržel jejich bohatství“. Vůbec nejde o ČEZ, to je pořád malý hráč. Problém je systémový. Pokud se situace nezmění, zaplatí tu bulharskou elektřinu buď spotřebitel bulharsky, nebo český. O to je teď třeba svést bitvu.
Ale nedojde-li k systémovému řešení, budou stále častěji zoufalí lidé používat zoufalých prostředků. Skutečná tržní ekonomika, kde se nefér hra vymstí, a autentická demokracie, v níž lidé a státy o něčem rozhodují, je v troskách.
Co přijde potom?
