Dnes rozhodují Irové o osudu Lisabonské smlouvy. Hlasují i o tom, jestli ještě někdy budou o něčem takto podstatném hlasovat.
Lisabonská smlouva je zakuklená evropská ústava, kterou Francouzi a Nizozemci naštěstí smetli ze stolu. Evropští byrokraté z nás dělají pitomce, změnili formu, aby zachránili obsah. Francouzi a Nizozemci pod záminkou, že už se nejedná o ústavu, už šanci znovu hlasovat nedostanou. Souhlas obstarají euroservilní vlády. Musíme být vděční Irům, že aspoň oni věci nechtějí protlačit podfukem.
Voliči jsou samozřejmě pod strašným evropským tlakem, vždyť vzpomeňme na špidlovskou kampaň před naším vstupem do EU a vynásobme ji tak dvacetipěti. Proč asi třeba Merkelová lobbuje za utužení EU dle Lisabonské smlouvy? Pro svrchovanost Irů v rámci svobodné Evropy, stojící na svobodném pohybu osob vč. pracovních sil, investic a zboží, zjevně ne. Místo těchto svobod jde o protlačení hlasovací mašinérie, která neumožní menším státům na svém území zajistit vůli voličů. Napříště by rozhodovala vůle voličů v Německu, Francii, častečně i Velké Británii a Itálii. Při dohodě velmocí by se demokracie menších členů scvrkla na plnění direktiv.
Deficit demokracie je v EU zakotven už dnes. Rozhodují o nás nikým nevolení komisaři typu Špidly, kteří neuspěli v domácí politice. Tato místa postupně navíc ovládnou jen komisaři velkých členů. Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu a je tak nejdražší žvanírnou na světě. Po schválení Lisabonské smlouvy by národní parlamenty klesly na úroveň jakýchsi regionálních zastupitelstev. I když formálně nemá být prezident a ministr zahraničí EU, tyto úřady se už chystají.
Co však je nejhorší, máme spojit svou budoucnost s molochem, jenž je už dnes odsouzen k zaostávání. Ekonomika vyžaduje svobodnou reakci a volnou soutěž v rámci různorodého ekonomického prostoru, jenž vůbec není na takovou shora řízenou integraci připraven. Rozdíly jsou větší, než by se mohlo z Bruselu zdát. A tyto rozdíly - i kulturní - mohou být motorem rozvoje. Zatím neuspěly nikdy žádné pokusy osvíceně a byrokraticky nadekretovat cestu ke konkurenceschopnosti a za úspěchem, a to ani v národním, natož nadnárodním měřítku.
Decentralizační tendence jsou v budoucnosti neodvratné. Bude stačit, že pár členů bude v rozporu se svými národními zájmy přehlasováno, dle Lisabonské smlouvy bez práva veta, a bude zle. Využijí toho nepochybně skuteční nacionalisté, kteří tak dostanou záminky, prostřednictvím kterých vzroste jejich popularita. Jakmile se ukáže, že politika EU je jen ve vleku Německa a Francie, prohlédnou možná i dnešní euronaivisté. Bude však už pozdě.
O EU a Lisabonské smlouvě jsem už psal zde, zde a zde. Evropským vývojem jsem zdrcen. Totalitní politiky jsme u nás vyhodili dveřmi, a oni se nám vracejí oknem. Jako by se vracely časy RVHP. Nedejme se nachytat na to, že můžeme po Evropě cestovat na občanku. Jenže, jednak za chvíli v té občance bude i naše DNA a jednak takto by se dalo cestovat i podle zásad, na nichž se EU zrodila. Lisabonem začíná umírat.
Proto svatý Patriku, oroduj za nás!
