Já tomu pragmatickému důvodu nepodlehnu, protože jsem v některých věcech idealisticky zásadový. Ale když budeme ten důvod personifikovat, jmenuje se Paroubek.
Topolánkova ODS mě jako bývalého voliče zklamala v mnoha směrech. O důvodech jsem tady mnohokrát psal. Za hlavní zradu považuji:
- Podepsání a schválení Lisabonské smlouvy;
- uznání Kosova;
- kolaboraci s „politickou korektností", se zeleným náboženstvím a s pravdoláskovou falší;
- utužování role státu.
Už jsem také napsal, že strach z Topolánka mobilizuje voliče ČSSD a strach z Paroubka mobilizuje voliče ODS. Tím se obě tyto strany paradoxně posilují. Zejména strach z Paroubka vyvolává takový děs soudných voličů, že mají strach hodit hlas komukoliv jinému než ODS, aby jejich hlas nepropadl. A tak Paroubek nejvíce pomáhá ODS.
Bylo by nošením dříví do lesa opakovat, proč právě Paroubek škodí lidem. Nejen já jsem tady o tom napsal dost. Naštěstí si tento politik neuvědomil tři věci:
1) Snaží se populisticky podbízet. Znamená to, že má podle momentálního veřejného mínění, které mu dodají agentury, vždy snahu se zavděčit většině. Je schopen přitom bez skrupulí popřít sám sebe jako třeba v případě radaru. Ale tady se skrývá čertovo kopýtko v tom, že momentální nálady veřejnosti jsou nejen proměnlivé, ale mohou být i nekonzistentní a dokonce si často odporují. Takže když se Paroubek postaví do čela všech většin, zůstane v průniku těch protichůdných požadavků v menšině nebo dokonce sám jako kůl v plotě. Je to dobře vidět na rozporu mezi utrácením ze státního rozpočtu a závazkem nezbankrotovat stát, zejména v nynější krizi.
2) Paroubek často v médiích předvádí svou nasupenou tvář zhrzeného papaláše, který nemá dost osobní integrity, aby se nad některou - byť třeba ne zcela korektní kritiku - povznesl. A tak píče a píše. To, co zpočátku vypadalo jako činorodost, se časem začalo většině zajídat, protože jeho výplody nemají lehkost, grácii, glanc a vtip. Ty těžkopádné repliky vždy a na všechno ho zprotivují i mnoha původním příznivcům.
3) Člověk, který své postavení založil na strachu, nikoliv na úctě a respektu, musí počítat s tím, že jakmile se jeho pozice oslabí, nebudou ho straničtí konkurenti, s nimiž jednal atrokraticky, šetřit. A tato etapa právě nyní nastává. Paroubek v ní vítězem v žádném případě nebude. Zaprvé kolem něj létá příliš mnoho supů a za druhé není opravdu žádným lumenem, který by dlouhodobě mohl hrát roli ideového guru strany.
Paroubek by měl za Topolánka nechat sloužit mše. Jeho pád brzdí jen existence tohoto protivníka. Kdyby měl opravdu ctihodného sopeře, už by tady dávno nebyl. Naštěstí i tak se jeho potenciál pět minut po dvanácté vyčerpal, dokud mají ještě voliči čas vyhnout se nejhoršímu, totiž těm oranžovým experimentům (viz šrotovné), které by v době prohlubující se krize měly natolik nedozírné následky, že by už nešlo odvrátit finanční zhroucení České republiky.
Proti tomu jsou nějaké populistické předvolební výkřiky, vtělené do programových bodů stran, zcela bagatelní a irelevantní.
