Samozřejmě s výhradou ukončení ratifikací. Jak se říká, když jste si mě upekli, tak si mě i snězte. Ale hergot, s čistýma rukama a podle etikety (rozuměj práva)!
Náš premiér Fischer sehrál jednu z hlavních rolí při ostudné snaze ohnout Lisabonskou smlouvu tak, aby přesvědčila Iry, že jim její výklad vlastně vyhovuje a v novém referendu mají odvolat, co odvolali. Jenže ostatním je třeba nabít do hlavy, že se na smlouvě nic nemění, a tak opakovaných ratifikací netřeba. Prezidentova kvadratura kruhu je velmi případná metafora.
Nedosti na tom, že referendum o tak zásadní věci se konalo jen v Irsku, protože této smlouvě, která mění ústavní pořádek svrchovaných států a dokonce smlouvy o přistoupení k EU, byl trikem přisouzen charakter a forma mezinárodních smluv politických, dnes je i to málo. Eurofilutové (odlišme od pouhých naivních eurofilů) po vzoru chytré horákyně vymysleli, že tuto smlouvu změní i nezmění zároveň a použijí k tomu formy mezivládních smluv, jež se neratifikují. Takže původní „Ústavní smlouva" se nejen neschvalovala v referendu, ale dokonce se její změny nebudou ani ratifikovat!
Račte nahlédnouti, že prst podaný formou referenda o přistoupení vedl k tomu, že Unie nejen chňapla po celé parlamentní paži, ale tím si přitáhla i vládu, aby skákala podle not z Brusele. Podaný prst tak bude znamenat utržení ruky u samé zadnice, do níž naši rektální alpinisté směřují. Dalším krokem už je pouze protektor, místodržící nebo gubernátor.
Další nebezpečí je, že tyto kejkle obhajují ti „mudrcové" tím, že jde o pouhý výklad, nikoliv změnu smlouvy. Tak to mě podržte! Lisabonská smlouva měla snížit počet komisařů a najednou to neplatí, ačkoliv tato smlouva právě řeší všechny technikálie ohledně všech orgánů EU. Dále jsou Irsku dávány na základě pouze mezivládní dohody všechny politické záruky, ačkoliv jak potratová politika, tak otázka irské neutrality nepochydně spadají do vyhrazených politik EU (lidská práva, zahraniční a obranná politika).
A to nehovořím o blanketních pravomocech EU (navázaných na ochranu vnitřního trhu), široce definované „cíle"(které svou neostrostí dávají prostor pro rozhodování Evropského soudního dvora) a zejména tzv. paserely (myší díry, kterými se souhlasem členských zemí je možno předávat další kompetence beze změny Lisabonské smlouvy). Ale pozor, Lisabonskou smlouvu kromě parlamentu musí ratifikovat i prezident. Zatímco tohleto vše obchází náš zákon o „vázaném mandátu", který byl přijat, aby nerozhodovala jen vláda. Jenže případné prezidentské „veto" na rozdíl od ratifikačního podpisu tak může parlament snadno obejít, nehledě na to, že se nepožaduje ani ústavní většina.
Tak ať už sakra ta Lisabonská smlouva platí, jak bude asi bohužel ratifikována! Chci trvat na tom, ať neplatí žádné politické dohody nižší právní síly. Nechci, aby v Komisi dělal stafáž formální rovnosti nějaký kolaborant typu Špidly, Topolánka nebo Bursíka. Jejich trafiky jsou mi ukradené. Nechci žádné extrabuřty. Nechci zavádět móresy, podle nichž je lhostejné, co ve smlouvách stojí, ale důležitý má být politický výklad. To by si ani RVHP nedovolilo.
Čím dříve začne Lisabonská smlouva platit, tím dříve se Evropská unie rozpadne. Pokud se podaří, aby to bylo bez válek, bude to terno. A kdyby navíc se podařilo naplnit, že zůstanou zachovávy volný pohyb osob, zboží a investic, propracovali bychom se oklikou přes Utopii do EHS. Hosana!
