I prezident si posteskl, že tento vlak nejde zastavit. Historie bývá neúprosná. Po porážce fašismu a osvobození Československa Rudou armádou nás jeden takový vlak dovezl až k únoru 1948.
Tento vlak, i když byl na slepé koleji obklopené číhajícími bandity, také nešlo zastavit. Už proto ne, že měl slepou podporu většiny cestujících, kteří jízdní řád považovali za správný a odhlasovali si jej. Výpravčí byli totiž vizionáři a vypravovali vlak do stanice Utopie. V ní měli všichni cestující nalézt po válečných útrapách sociálně spravedlivý svět. Úplný ráj na zemi. Málokdo však chtěl slyšet, že taková stanice neexistuje a nikdy existovat nebude.
Takový vlak nikdy nejede po území jednoho státu. Předpokladem celé chiméry je, že cestovní horečka zachvátí větší celek, který by se mohl vymezit proti zbytku světa. Nezáleží na tom, jestli se tomu říká internacionalismus, integrace, společné politiky, sdílená suverenita, passarelami vytunelovaná subsidiarita nebo falešné pojetí globalizace. Zájmy velkých hráčů – hegemonů a jejich novodobých mesiášů se vždy převlékají do internacionálního roucha.
"Nový svět", tato potěmkinovská fata morgána, vyžaduje vždy vykořenění klasického ukotvení a konzervativních hodnot. To vše, včetně národních států se nazve přežitkem, neodpovídajícím duchu doby. Masivní propaganda zmate většinu populace. Tím zároveň vytvoří vnitřního nepřítele v lidech, kteří nesdílejí obecné nadšení přerůstající až v psychózu. Každý, kdo odmítá s jásotem horlivě nastoupit do vlaku, jehož cílová stanice neexistuje, se stává terčem ostrakizace.
A ejhle! Tak se „vyrábějí“ z vlastenců a patriotů nacionalisté. A nejen to: i šovinisté, xenofóbové, nacisté a fašisté. Nebudu tady zdržovat rozborem všech těchto různých pojmů, které mají společné to, že jsou na rozdíl od vlastenectví vlastně urážkou. Jsou neoprávněnou nálepkou vylučující z hlavního proudu, který veden osvícenými vůdci směřuje po historické spirále tam, kde vždycky slepé koleje končí. Ale těch, co nebezpečnou krajinu za okny poznávají, je vždycky málo, kostry už ztrouchnivěly a tak historie vypraví vždy nový turnus.
Cítím se uražen, že vlastenectví má být urážlivou nálepkou. Proč ti, co takto mudrují, zároveň tolerují americké „národní zájmy“? Vůbec velké státy opravdu generují patrioty, na něž by spíše seděla nálepka nacionalismu. Vždyť se podívejme, jak Američané při hymně dávají ruku na srdce. U nás je vlastevectví daleko civilnější a přesto vadí. Proč asi?
Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi? Vždyť se takto prořekl i integrátor Schwarzenberg. Na otázku: „Není pikantní, že repete (irského hlasování o Lisabonské smlouvě) navrhuje zrovna Francie, která odmítla v roce 2005 euroústavu? Tehdy nikoho ani nenapadlo navrhovat Paříži, aby plebiscit opakovala,“ Schwarzenberk odpověděl: »Quod licet Jovi, non licet bovi«.
Dělají z nás voly. A když byla řeč o Francii, nedejme se mýlit, že by neměla také své žárlivě prosazované národní zájmy. Právě Francie je pověstná tím, že se marně snaží v tomto ohledu vyrovnat USA. A kdykoliv vidím Sarkozyho, přebíhá mi mráz po zádech. Je to hyperambiciózní psychopat s komplexem. Když vedle něj postavíme Berlusconiho, to že mají být ikony sjednocení? Snad jen hitlerovského typu.
Smířlivější jsem k Německu, protože Merkelová zatím touto nacionální kartou nehraje. Ale je to dočasné a sjednocené Německo je příliš velký hráč, aby hrálo v EU nějaký podřadný akt na úkor svých odvěkých rivalů. Je jen otázkou času, kdy nějaký novodobý Kohl nebo Genscher zvedne tuto velkoněmeckou kartu.
Nebuďme naivní. Reálný nacionalismus nemá podhoubí v malé zemi. Tam to je jen taková operetka jako v případě Dělnické strany. Je to sice neblahý vnitřní jev, nikoliv ale nebezpečný z mezinárodněpolitického hlediska. Bojujeme tady s relikty minulosti, protože se o svobodu v Evropě bojuje na úplně jiných frontách. Ohrožení svobody a míru má VŽDY původ v neodstranitelném nacionalismu velkých zemí. A ty se ho nevzdají, i kdyby jej vydávaly za dobro celé Evropy.
A stále častěji se setkávám s temnými vzkazy a výhružkami. Stále častěji vidím totalitní i socialistické tendence. Stále častěji vidím „výrobu“ vnitřních nepřátel z těch nejpoctivějších a nejprozíravějších lidí. Stále častěji se setkáváme s voláním po cenzuře. Stále častěji dochází k prolamování soukromí a důstojnosti jedince. Stále častěji pozoruji davovou psychózu „jedině správné cesty“.
Začínám se bát. O svobodu, a to nejen tu osobní.
