Ztráty malé a velké (povídka)

A je to v háji. Marně projížděl adresáře, marně zadával název souboru do vyhledávacího políčka. Stačilo jedno bezmyšlenkovité kliknutí a při zavírání několika souborů jedno "ne" místo "ano". Skoro dvouhodinová práce zmizela.

Bezmocně zíral do monitoru, kde se před pár desítkami vteřin koukal na těžce vytvářený text.Teď už jakoby nikdy neexistoval. Ale přece tu byl, nemohl se jen tak ztratit. Dal mu hodně přemýšlení, stál ho hodně duševní energie. A teď je pryč. Zmizel. Ztratil se.

Vzpomněl si na romského spisovatele Andreje Giňu, jenž během stěhování ztratil zaznamenávané pohádky, které mu během celého dětství vyprávěla maminka. A na Komenského, jemuž v Lešně shořel celý život zpracovávaný česko-latinský slovník. Proti těmto ztrátám je smazání jeho souboru nicotností.

I proti některým vlastním ztrátám. Kdysi ztratil peněženku se všemi doklady. V hospodě na záchodě. Pak obcházel jeden stůl za druhým a ptal se, jestli ji někdo nenašel. Připadal si jako žebrák. A bezvýsledně. To byla horší ztráta než dvě hodiny práce. Asi nejvíce se ho ovšem dotkla ztráta angličáka, malého Forda Mustanga, kterého mu jako malému klukovi přivezl strýc z Ameriky. Zapomněl ho na hřišti, kde ho předváděl spolužákům.  Probrečel celý zbytek dne.

Někdy se ztráty vymazaly, ztracená věc se našla. Třeba manželčina kabelka se všemi jejími doklady a cennostmi, kterou zapomněl pověšenou na nákupním vozíku zaparkovaném před supermarketem. Hrozná situace. Naštěstí pán, který si vozík následně vzal, kabelku vrátil v pokladně. Mrzelo ho, že neměl možnost mu aspoň poděkovat. Ten dobrý člověk nejspíš ani netušil, že zachránil nejen kabelku s doklady a cennostmi, ale i zdárné manželské soužití.

Největší ztráty jsou samozřejmě ty lidské. Rodiče. S jejich odchodem ztratil nejen je, ale i své mládí. Protože když člověk ztratí rodiče, definitivně přestává být dítětem. Jediné, co se nedá ztratit, jsou hezké vzpomínky. Tedy pokud nepřijde Alzheimmer...

Chtěl začít znovu psát ten text, ale záhy pochopil, že pro dnešek je k tomu už zcela demotivován. Oblékl se a vyšel z domu. V pět se má sejít se dvěma přáteli v kavárně. Moc se mu to dnes nehodilo, protože měl pár pracovních restů, včetně toho ztraceného souboru. Kromě časového presu na to ani nějak neměl náladu. Prostě den blbec. Váhal, nemá-li jim zavolat, že to ruší. Už sahal po telefonu, když najednou spatřil v člověku, který šel po chodníku proti němu, bývalého spolužáka z fakulty.

"No, ne, ahoj!" potřásl spolužákovi rukou. "Jak se máš?" Blbá otázka, ale inteligentnější ho nenapadla. Vzápětí si uvědomil, že ani tehdy si zase tak moc neměli co říct. Když se dvacet neviděli, těžko se to změní k lepšímu.

"Nestojí to za nic. Jako všechno v tomhle státě. Co by člověk mohl čekat."

"Tak hrozné to snad nebude."

"Ale jo. Kdybys viděl, jak mě všichni lezou krkem. Politici, lidi v práci, manželka, děti... A vůbec. Ale promiň, že Ti tu takhle zvracím. Co ty?"

"No, pominu-li to, že dneska se mi zrovna nedaří, tak snad..."

"Kam máš namířeno?"

"Máme sraz s přáteli."

"Prosím tě a kde na takovéhle věci bereš čas?" Divil se spolužák. "To už si nějak vůbec neumím představit. Mě už život všechny někdejší kamaráčofty zpřetrhal."

"A vnímáš to jako ztrátu?"

"Cože?" zjevně nechápal.

"Ále nic. Promiň, už mi jede tramvaj. Ahoj"

"Ahoj."

Tramvaj přijížděla a on věděl, že nikam telefonovat nebude. Že na setkání půjde. Že některé ztráty jsou nenahraditelné.