Je leden a ten na vojně býval spolu s únorem časem vojenských cvičení. Je to skoro 40 let, ale když jdu v mrazu kolem kouře z výfuku, automaticky se mi vybaví zasněžené pláně s čadícími zelenými náklaďáky a transportéry.
Doupovské vrchy se jak známo rozprostírají na východ od Karlových Varů na území bývalých Sudet. Po odsunu Němců to zabrala armáda a veškerá civilizace tento kraj opustila. Mimo jiné to znamenalo i odpoutání od takových věcí jako třeba skleníkový efekt, takže v zimě tu byla opravdová zima a teploty kolem minus dvaceti stupňů představovaly standardní klima.
Mnoho pánů mé generace to pamatuje. Domovem nám byly veliké stany s polními kamny, hrstce vyvolených pak prostory skříňových nákladních aut, tzv. „štábáků“. Na záchod se chodilo do lesa a k mytí musela stačit studená voda v ešusu.
Nebyla to tedy úplná selanka, na druhé straně to ale představovalo jistý únik z kasárenské pakárny, kde u nás, jako na správném bigošském pluku (v jinak krásných Domažlicích), vládla neustálá buzerace a kontroly z vyšších míst, nekonečně dlouhé nástupy na "buzerplace", neustálé střety s vojenskou "logikou".
To na Doupově bylo přece jen uvolněněji. Jako "absíka" se mě tu ovšem týkaly občasné služby dozorčího našeho ležení. Na tom nebylo nic hrozného, pokud však náhodou nepřijela nějaká kontrola shora. Lampasáci se odtamtud skoro každý večer někam vytratili a případným hromosvodem se stal právě absík-dozorčí. Jednou jsem tuhle službu sloužil, den proběhl hladce, navečer mě vojáci, kterým se nějak podařilo získat jeden štábák, a taky spoustu rumu, pozvali dovnitř, a výsledkem bylo příjemné teploučko, dobrá nálada a slušná opička.
A do této idylky najednou přišla hláška, že sem má každou chvíli přijet ministr obrany generál Dzúr. Vyhrabal jsem se ze štábáku, urovnal na sobě uniformu a šňůry dozorčího a nejistým krokem se pustil k pomyslné bráně našeho ležení, kde bylo stanoviště dozorčího. Kolem už ticho, tma, jen sníh a zima. Honem si ještě odbýt potřebu a připravit si hlášení pro mocného generála. A dokud nepřijede, zhluboka dýchat, abych ho pak neporazil rumovými výpary.
Nevím už jak dlouho jsem tam takhle hloupě tvrdnul, ale nakonec to dopadlo tak, že ministr Dzúr nepřijel a mě se příjemné teploučko a příjemná opička postupně přeměnila v nepříjemnou zimu a nepříjemnou kocovinu. A když jsem se vrátil, kluci už spali a rum žádný.
Záhy po návratu z tohoto cvičení jsem jel na Doupov znova. Z ničehonic si mě totiž zavolal náčelník štábu a oznámil mi, že jako zrovna volný absík budu dělat velitele požárního družstva a budu zajišťovat požární ochranu cvičení celé sousední karlovarské divize. Když jsem namítl, že jsem v životě s hasiči neměl nic společného, vynadal mi, abych poslouchal rozkazy a neodmlouval.
Vyfasoval jsem dvě požární cisterny s řidiči a dvěma vojáky, kteří měli absolvovaný jakýsi hasičský kurs a vyjeli jsme na Doupov. "Výhodou" bylo, že nás počítali jako samostatnou rotu a fasovali jsme kádéčka (konzervované dávky potravin - jinak řečeno balíky konzerv) jako na celou rotu, ač nás bylo jen pět. A měli jsme svou výjimečnost a nikdo si nás nevšímal. Tak jsme dřepěli v autech, topili si, poslouchali rušenou Svobodnou Evropu a Radio Luxembourg a ládovali se těmi sajrajty. A doufali, že nebude hořet.
Ty cisterny totiž měly jednu drobnou vadu. Nebyla v nich žádná voda. Celou první půlku cvičení jsem se snažil domoci toho, abych mohl s cisternami odjet někam načerpat vodu. Byl jsem vždycky odbytý tím, že hořet stejně nebude. V druhé půlce už jsem to vzdal.
Měli pravdu, nehořelo. A tak jsme se s prázdnými cisternami po asi týdnu zase vrátili do našich domažlických kasáren.
A jelikož se mi právě v průběhu těch doupovských "stáží" vojna půlila a blížilo se jaro, i v té pakárně se najednou všechno zdálo svěží a optimistické. Člověk toho tehdy ke štěstí moc nepotřeboval...
