Vlkodav a lyžaři

I v Praze jsme byli obdaření sněhovou nadílkou a obora Hvězda se stala rájem běžkařů. A já musím vzpomenout na časy, kdy jsem do Hvězdy chodil s naší fenkou vlkodava jménem Bernardeta. A jak se na běhající lyžaře tvářila.

Tělesné parametry vlkodava vzbuzují přirozený respekt, který ovšem toto plemeno ve své dobráckosti nijak neuplatňuje. Dalo by se tedy předpokládat, že se nenajde nic, čeho by se mohli bát. Přesto existuje něco, co Bernardetě přivodí děs podobný děsu vnímavého diváka hororu.

První setkání s člověkem na běžkách vyvolalo v Bernardetě doslova šok. Museli jsme okamžitě z Hvězdy prchat.

Příští den jsme vyrazili velmi časně ráno, ve víře, že tam ještě žádní lyžaři nebudou. Nebo že ve tmě aspoň nebudou vidět. Byli tam. Snad v ještě větším počtu než včera. A na tom sněhu svítili do dálky. Bernardeta už se naštěstí nerozběhla zpátky ven z obory, ale při spatření kteréhokoliv z nich odběhla hluboko do lesa, co nejdál od cesty, a takto zpoza bezpečí lesního porostu sledovala ony podivně se pohybující tvory.

Po přejetí běžkaře se zase vrátila. Ovšem jen nakrátko, protože další lyžař se objevil záhy. A stejná scéna. To se opakovalo v průměru každou minutu.  Pak jsem spatřil běžkaře, který držel lyže v rukách a chtěl si je nazout. Že bych s ním Bernardetu seznámil, aby pochopila, že se jedná o normálního člověka?

Tím, že stál na svých nohách, se ho nebála. Došli jsme k němu a já ho požádal, aby na ni promluvil a pak že bychom u něho postáli, až se na lyžích rozjede.  Byl to příjemný a chápavý chlapík a ve všem postupoval podle mé prosby.  Dokud stál, mluvil a manipuloval s lyžemi, aby je pak položil vedle sebe, bylo vše v pořádku.

Stoupnutí na lyže vyvolalo pohyb uší do nastražené polohy. Zamávání na rozloučenou uklidnění nepřineslo. A běžkařův rozjezd způsobil útěk do lesa ještě rychlejší než při jízdě jeho kolegů.

Co s tím? Přece nepřestaneme do Hvězdy jezdit, říkal jsem si. Už z principu ne. A koneckonců, jsme na území jedné památné, byť neslavné bitvy,  tak zkrátka povedeme bitvu další.

Ovšem nikoliv bitvu otevřenou, nýbrž bitvu partyzánskou. Já s  Bernardetou budeme partyzáni a běžkaři budou Němci. Partyzáni operují skrytí, tedy nikoliv na cestách, ani v blízkosti cest, kde naopak operují běžkaři. Pardon Němci. Partyzáni se pohybují jen v hloubi lesa, maximálně po úzkých pěšinách, kde Němci neprojedou. Pardon běžkaři.

V partyzánské válce je důležité, aby Němci partyzány neviděli. V našem případě ovšem bylo ještě mnohem důležitější, aby určití partyzáni neuviděli Němce.

Vyrazili jsme. Šli jsme krytí lesem a po určitou dobu žádný problém s nepřítelem nebyl. Pak jsme se ale přiblížili k cestě, hojně používané Němci, kterou bylo třeba přejít. Převzal jsem roli průzkumníka partyzánské jednotky. Úkolem průzkumníka bylo zjistit pohyb Němců z obou směrů cesty. 

Rozkázal jsem zbytku jednotky zůstat na místě a vydal se k samému okraji cesty, s výhledem na ni, doprava i doleva. Z jedné strany byl vzduch čistý. Z druhé strany se blížili Němci, ale pořád byli dost daleko. Vydal jsem jednotce rozkaz k přesunu a při něm se pohyboval v pozici zakrývající vzájemný výhled mezi Němci a partyzány.

Povedlo se. Partyzáni rychle pronikli do hlubšího lesa, část jednotky tu v klidu vykonala potřebu a mohl následovat další postup. Úspěšný přesun však partyzány trochu ukolébal, a to se jim málem vymstilo. Průzkumník zcela selhal a nezaznamenal, že zdánlivě úzká pěšina, k níž se jednotka přiblížila, poskytuje dost prostoru k pohybu německých jednotek, což se málem stalo osudným. Zcela  nečekaně se na ní v plné zbroji zjevil jakýsi, zřejmě elitní, Němec. Jen díky silně hustému porostu se partyzánům podařilo na poslední chvíli pěšinu nepozorovaně přeběhnout.

Nevyhnutelné překonání cest obsazených Němci následovalo ještě třikrát.  Průzkumník už plnil své úkoly spolehlivě a zbytek jednotky v případě blízkosti nepřítele ukázněně čekal na povel k postupu.

Pouze při překonávání poslední cesty, už blízko brány Hvězdy, to bylo o fous.  Němci se totiž najednou objevili zpoza brány. Čerstvá posila zvenku. Vrátit se nešlo, protože odtud zezadu postupovala, zatím sice relativně daleko, ale poměrně rychle, početná německá jednotka.

Naštěstí byla nablízku záchodová budka, za níž se dalo, s nezbytným využitím vodítka,  skrýt před nebezpečnou německou posilou projíždějící bránou. Ta však tento nechráněný prostor rychle opustila a umožnila tak partyzánům proniknout branou opačným směrem a opustit bojiště. Partyzánskou bitvu se povedlo vyhrát.

V následujících dnech silně tálo, což na straně Němců způsobilo velké ztráty. Brzy vyklidili pozice a stáhli se zřejmě do pohraničních horských oblastí.

Vlády se pak definitivně ujalo jaro a já si oddechl, že zase bude všechno v pohodě. Věřil jsem tomu, až do okamžiku, kdy jednou kolem nás ve Hvězdě cosi prosvištělo. Hodně divný zvuk a frrr kolem nás. Byl to běžkař jedoucí na kolečkových lyžích. Trénink svého oblíbeného sportu zřejmě nemohl vynechat ani v letní sezóně.

Bernardeta byla tak ohromená, že ani nezahájila ústup do lesa, rovnou zamířila k východu z Hvězdy a počkala na mě až za ním. Vypadalo to, že bitvu jsme sice v zimě vyhráli, ale válku nakonec prohráli.

Začal jsem poraženecky uvažovat o změně psích procházek z přírodních na chodníkové.  Nebude to už ono, ale žádní lyžaři po chodníkách jezdit nebudou.

Z toho mě ovšem záhy vyvedla parta turistů na segwayích. Kdepak, z boje se nemá utíkat.