Slimák

Tuhle jsem pozoroval slimáka. Plazil se nám po terase, byl pomalý a slizký. Jako všichni slimáci. Ale plazil se odhodlaně, s jistotou, jako by mu to tu patřilo. Nemohl jsem z něj spustit oči. Že by mi snad někoho připomínal?

Zahrádkáři slimáky nesnášejí, protože nahlodávají kytičky a jiné výpěstky a často je silně poškodí. Proto je mnohdy všelijak hubí. Ale já ho respektoval, je to přece přírodou ustavený tvor, musím ho tedy akceptovat. On to zjevně chápal, prostě viděl, že mu nic nehrozí.

Pěkně se naparoval. Čišela z něj jakási síla a sebevědomí. Vlastně skoro i určité charisma. Jakoby říkal okolo poletujícím včelám a motýlům, tváříte se jako bůhvíjaká elita, jenže, co zmůžete. Já tu na rozdíl od vás umím nadělat spoustu škod. Nemám zábrany. Na mě nemáte. Nikdo tu na mě nemá.

Byl docela mohutný. Působil sice nemotorně a sotva se hrabal, ale obcházel dost velký prostor, jakoby byl jeho nezpochybnitelný vládce. Důležitě přitom otáčel hlavu s tykadly na jednu i na druhou stranu. To koukáte, co? Však já vám ještě ukážu.

Jasně, že jsme pak objevili proděravělé nakousané rostlinky. Využil naplno mojí velkorysosti. Nebo spíš slabosti? Či přímo hlouposti? Vlastně se mu velmi šikovně povedlo rozdělit cosi ve mně.