Retro 68 (povídka)

21.srpen 1968 má mnoho podob, obrazů, vzpomínek.  Někdy i dost osobních. Jejich následek může přetrvat po celý lidský život.

Tenkrát mu bylo třináct a byla do něho zamilovaná spolužačka Eva Mátová. On však tajně miloval její starší sestru Vlastu. Ta nejenže jeho city neopětovala, ale zdálo se, že ani nezaznamenala jeho existenci.

Naději mu skýtala četba dobrodružných knížek, v nichž se občas stává, že hrdina zachrání nějaké dívce život, která k němu následně zahoří láskou. A tak si večer při usínání představoval, jak Vlastě zachraňuje život, jednou před nebezpečným gangem, podruhé před medvědem, potřetí před požárem, jak ona se mu vzápětí vrhá kolem krku, aby se poté rozhodla spojit už navždy svůj život s jeho.

Na konci školního roku se najednou rodina Mátových odstěhovala do Prahy. Několik dnů byl zdrcený a ovládla ho jediná myšlenka. Už nikdy neuvidí Vlastu.

Pak mu sice prázdniny svým příjemným průběhem od trápení ulevily, nicméně když se v srpnu na dovolené v polských Sopotech s rodiči válel na pláži, pořád si jen představoval, jak tu po jeho boku v plavkách leží Vlasta a jak mu ji všichni závidí. A při procházkách po místním korzu si přál mít ji do sebe zavěšenou a společně dýchat nostalgii lázeňského města, jako mnoho párů, které potkávali.

Ráno v den odjezdu šli celá rodina na snídani do mléčného baru a pak už je čekalo jen balení do kufrů a někdy odpoledne odjezd. Normální poslední den dovolené.

Jenže tenkrát nebyl normální den. Protože bylo 21. srpna 1968.

Význam toho data ovšem ráno ještě netušili. Netušili ho až do chvíle, kdy se ve dveřích pokoje objevil jejich bytný pan Jaworski, měl provinilý výraz a zmateně vykládal, že ruská vojska přepadla Československo. A že se moc omlouvá, že nejen ruská, ale i další a mezi nimi i vojsko polské. A že u nich mohou zůstat, jak chtějí dlouho, samozřejmě zadarmo.

Rodiče se však rozhodli, že se pojede domů. Ve vlakovém kupé, kde s nimi seděly ještě dvě Češky, se moc nemluvilo, každému se v hlavě honily otázky, co je čeká po příjezdu domů, co je s jejich blízkými, co bude dál.

Uprostřed noci vyšel z kupé do uličky, aby se protáhl a vypadl z toho pesimistického prostředí.  Po druhé koleji jel ve stejném  směru  nějaký  dlouhý  nákladní  vlak a ve tmě nebylo moc vidět, co veze. Teprve, když se rozkoukal, rozeznal náklad. Byly to tanky.

Díval se na ně a znovu začal myslet na Vlastu. Jak ji před nimi zachraňuje, jak se staví proti tunám oceli, aby ji bránil vlastním tělem. Jak ona ho na poslední chvíli strhává do strany a pak už zůstávají v pevném objetí.

Pak uplynulo čtyřicet šest let. A ruský voják opět obsadil území, které mu nepatřilo. Tentokrát to odnesl ukrajinský Krym.

Šel Prahou a u sochy knížete Václava potkal menší shromáždění lidí proti tomuto aktu protestujících. Chvíli s nimi postával a když už chtěl odejít, zaslechl ze strany mužský hlas:

"Nevím, co pořád všichni máte proti Rusům? Vždyť jen chránili svoje krajany proti těm fašistickým hejskům z Kyjeva."

"Asi jako nás v šedesátém osmém chránili proti kontrarevolučním hejskům, viďte?" reagoval rozhořčený ženský hlas. "Tady má sestra poznala jejich ochranu na vlastní kůži. Když jí tank přejel nohy a ona je celý život na vozíku. No řekni, Vlasto!"

"Evo, obávám se, že pána nepřesvědčíš," tiše odpověděla druhá žena.

Otočil se po tom hlase. Ve tváři matně poznával některé rysy. Její bezbrannost kontrastovala s její vyrovnaností. A v něm probudila dávnou potřebu ji chránit. Aspoň verbálně. Vzápětí se zapojil do diskuse.