Mlha prognóz a předpovědí

Jsme zasypáváni různými předpověďmi až prognózami. Geopolitickými, klimatickými, vědeckotechnickými. Jejich čtení nebývá nudné. Občas zaujmou, jindy vyvolají adrenalin. Mnozí lidé se v nich přímo vyžívají.

Už delší dobu jsou jejich obsahem hlavně klimatické katastrofy, migrantské katastrofy, průmysl 4.0 a jeho dopady na automatizaci a na obrovské změny v lidské práci a v požadavcích na kvalifikace.

Podobné předpovědi či prognózy tu byly vždycky. A vždycky byly sledované, rády se četly a poslouchaly. Koneckonců daly vzniknout samostatnému literárnímu žánru. Jenže do jejich naplňování vždycky vstupovaly úplně nečekané a tedy i nepředvídané vlivy. Někdy se jim říká podle bestselleru Nassima Taleba Černé labutě. A tyto černé labutě s oněmi prognózami vždycky pěkně zamávaly.

Koho by například v roce 1984 napadlo, že se do 5 let zhroutí komunistické režimy? A že do 7 let se rozpadne Sovětský Svaz? Není třeba zdůrazňovat jaký to mělo vliv na celosvětový vývoj, na to, že najednou vzniklo něco, co se nazvalo globalizací. Která zamíchala úplně se vším. Samozřejmě ve spolupráci s internetem, který v onom roce 1984 taky těžko někdo předvídal.

Koho by v optimistických 90. letech napadlo, že přijde 11. září 2001 a nastane takový rozmach terorismu, k tomu nekonečné války v Afgánistánu a v Iráku?

Koho by někdy v roce 2006 napadlo, že ze dveřmi je finanční krize, která zasadí světu fatální ránu a silně vykolejí dosud pevně vládnoucí ekonomickou vědu?

Koho by v téže době napadlo, že se internet během krátké chvíle díky vzniku sociální sítě vytvořené jedním studentíkem promění v jedno obrovské náměstí, na kterém se bude společně a najednou kamarádit, hádat i nadávat miliarda lidí?

Koho by roce 2010 napadlo, že do roka se vzbouří arabské národy a budou volat po demokracii?

A koho by v euforii onoho arabského jara 2011 napadlo, že se to totálně zvrtne a že z toho vznikne něco tak strašného, absurdního a mocného jako Islámský stát?

Když vezmeme ty předpovědi vědeckotechnické, koho by v roce 1972 při pohledu na americké astronauty procházející se po Měsíci, napadlo, že je to minimálně na dalších 50 let naposledy?

A kterého třináctiletého kluka by na konci 60. let při čtení amerického plánu, že v roce 1978 přistanou lidé na Marsu, napadlo, že až půjde důchodu, ještě pořád bude Mars lidských šlápot zcela prostý (tím klukem jsem byl já).

Koho by naopak  v té době a vlastně ještě o 20 let později napadlo, že všichni budeme mít malé placaté krabičky, kterými si budeme moci nejen telefonovat či psát s kýmkoliv na světě, ale i si v nich číst aktuální zprávy, hledat informace o čemkoliv z odkudkoliv, převádět peníze z účtu na účet, fotografovat, natáčet videa?

Prostě vývoj jde většinou jinak, než popisují jeho předpovědi a prognózy.

Což neznamená, že bychom je měli ignorovat. Nebo podceňovat. Ale ty příliš profláknuté, hlavně ty zpolitizované (přičemž zpolitizované bývají nejen ty předpovědi, ale i jejich odmítání), bychom asi měli vnímat jako jakýsi prognostický bulvár. Který ovšem, jako každý bulvár, má svou roli a může na něm být něco pravdy. A ty co v něm burcují a varují, bychom neměli neodsuzovat, ani kvůli nim vyšilovat. Nýbrž je brát s rozumem, uvědomovat si rizika i příležitosti, které s nimi souvisejí.

A spíš stavět vlastní vize a za nimi jít. Protože vize v naší společnosti, na rozdíl od těch předpovědí, nějak chybí.