Kdo to má pořád snášet? (povídka)

"Hezký den a nashledanou, paní inženýrko!"  "Hezký den," odpověděla recepčnímu a protáhla se otáčecími dveřmi. Hezký den, pomyslela si, když se octla venku před firmou. Uff. To tedy byl hezký den...

Absolvovala tři jednání, jedno lepší než druhé. Skoro sedm hodin dohadování. V hlavě jí ještě hučelo. A před očima se postupně střídali zvlášť vydaření účastníci.

Hlavně ten pozér Vroubek. Nic neřekne normálně, každou větou se snaží ohromit. Na spoustu lidí to platí. Tedy nějaký čas. Než prokouknou, že jsou to jen rétorické exhibice a že z něj ještě nikdy nic nevypadlo. Copak to jeho šéfové neprokoukli? Možná ho posílají schválně, když potřebují, aby se nic nedohodlo. On dokáže spolehlivě každé jednání rozklížit.

Anebo ten blb Mrázek. Ať se jedná o čemkoliv, pokaždé to odvede k tématu kursů a školení. Jak jsou hrozné. Jak jsou nanic. O ničem jiném nejspíš není schopný mluvit. Všichni, kdo ho znají se strachy klepou, aby tohle téma nezmínil někdo jiný. To na něj spolehlivě funguje jako červený hadr. A dopředu už je jasné, co bude říkat, resp. jak bude nadávat.

A což teprve ta fiflena Koláčková. Vždycky přijde o dvě, tři minuty pozdě, když už všichni sedí na svých židlích. Aby měla kompletní publikum. Zadýchaná propluje zasedačkou a provinile se omlouvá, jak to nemohla stihnout, protože musela akutně řešit ty neodbytné zákazníky. Po celou dobu pak neřekne jedinou větu a veškeré úsilí soustředí na zaujímaní volné sestavy poloh za stolem, s cílem dát maximálně vyniknout svému poprsí.

S takovými a jim podobnými musí spolupracovat. Kdo to má pořád snášet? Kdyby jí aspoň povolili přijmout toho nového člověka do oddělení. Mívala pět lidí. Pak čtyři. Teď tři. Práce ovšem neubylo. Zalil ji pocit beznaděje.

Blížila se k zastávce autobusu a těšila se, jak si sedne a bude mít konečně trochu klidu. Při každé cestě z práce se na tuhle chvíli těšila. Vypnula, vypustila všechny starosti a jen bezmyšlenkovitě sledovala z okna ubíhající domy, stromy, auta, lidi. Potom ještě pět stanic metrem, ale to už si většinou nesedla. 

A pak doma. Sotva vejde, rozčilí ji manželova taška na zemi v předsíni. Za dvacet let manželství ho to neodnaučila. Už si ho představovala, jak tam zase bude v tom usmoleném triku a teplákách pomlaskávat nad sklenicí piva. Nesnášela tenhle jeho rituál. Otevřít láhev, hodit zátku do koše, nalít si pivo, vysmrkat se, rozložit noviny, pochvalně zamlaskat po každém napití. Dnes vlastně jde na třídní schůzku, takže až ona přijde domů, on už by tam být nemusel. Aspoň bude ušetřená toho rituálu.

Snad nakoupil něco k jídlu, večeři po tom dnešku rozhodně vařit nehodlám, pomyslela si. Že by konečně koupil a vyměnil tu kapající baterii nad dřezem, v to nedoufala. Ani že by opravil plandající dvířka v kuchyňské lince. Oboje mu připomíná už přes měsíc. A pořád nic. Jenže kdo to má pořád snášet? Ještě, že jakžtakž slušně vydělává. Ale ona taky. A co z toho má?

Už stála na zastávce a představovala si, jak si sedne a totálně vypne. A pak najednou, těsně před příjezdem autobusu, viděla přicházet známou postavu. Váchová z účtárny. A je to v háji. Místo, aby v klidu vydechla a jen se bezmyšlenkovitě vezla, bude se muset bavit s touhle ženskou.  

Přitom Váchová o to nejspíš taky nestojí, vždyť se znají jen od vidění. Jenže, co se dá dělat, pojedou v jednom poloprázdném autobusu a ani jedna nemůže dělat, že tu druhou nevidí. Budou se nutit do zdvořilostní konverzace a oběma se uleví, až skončí. Jaké je nevlídné počasí, že tenhle podzim za moc nestojí, jak je dobře, že už jedou domů, jak je dobře, že už je zítra pátek. Ach jo...

Pozdravily se, nastoupily do autobusu a sedly si vedle sebe.

"To je dnes nevlídné počasí, viďte?"

"On celý ten podzim za moc nestojí."

"Aspoň, že tu dnešní šichtu máme za sebou."

"Hlavně, že zítra už je pátek. To je hned veseleji."

Scénář skončil a nastalo ticho. Navázala na poslední větu: "Jedete někam na víkend?"

Váchová zavrtěla hlavou. "Kdepak, beru si na víkend domů syna. Z nemocnice."

Pozor, citlivé téma. Něco ale říct musí. "Snad ne nic vážného?"

"Teď už je z nejhoršího venku. Doktoři mě ujistili, že se na to přišlo včas a po chemoterapii že bude všechno v pořádku. Ani nevíte,  jak jsem šťastná."

"To vám věřím. Asi jste si prožila těžké chvíle, viďte..." První nenucená věta.

"No jo, to si asi umíte představit." Neuměla si to představit.  "S Jakubem, to je můj syn,  jsme vlastně už deset let jen sami dva, od jeho tří let. On je moje všechno."  

Raději mlčela.  

Váchová ale vůbec nepůsobila  sklíčeně. "Pro mě je podstatné, že kluk je z toho venku. A že taky budu mít trochu kapacit pro sebe."

"To si určitě zasloužíte..."

"Hlavně musím sama na operaci. Odkládám ji už přes rok a doktor mi hrozně vynadal," usmála se. "Musím už vystupovat. Mějte se hezky."

"Vy taky. Jsem moc ráda, že jsem vás poznala." Taky se usmála. A nepatřilo to jen Váchové.