Ve středu 10. 9. 2014 bylo nálezem mrtvého těla ukončeno pátrání po devítileté holčičce z Klášterce nad Ohří, která se v úterý nevrátila ze školy domů. Někdejší podezření, že dívka zemřela násilnou smrtí, se nyní potvrdilo, když policie dopadla muže podezřelého z vraždy holčičky. Tato tragická událost dala v médiích podnět k diskusi o tom, jaký trest je pro vraha dítěte adekvátní a zdali by takový člověk měl dostat trest smrti.
Bez ohledu na to, že je v právním řádu České republiky trest smrti zrušen pro všechny delikty, je mezi námi velké procento lidí, kteří se zavedením trestu smrti pro konkrétní případy souhlasí. Z veřejné ankety serveru Parlamentní listy, které se doposud zúčastnilo 3325 respondentů vyplývá, že 90% zúčastněných by vrahovi dítěte trest smrti udělilo. Ačkoliv umím pochopit pohnutky oněch nekompromisních lidí, kteří by vraha dítěte nejraději poslali "pod gilotinu", chtěl bych k věci trestu smrti obecně vyjádřit několik slov.
Zaprvé. S tím, aby vrah dítěte i jakýkoliv jiný vrah, dostal trest smrti, silně nesouhlasím. To, že je někdo tak zhovadilý a zabije dítě mně, nebo komukoliv jinému, ještě neznamená, že já se musím chovat stejně zhovadile a brát tomuto člověku život, i kdyby to bylo v souladu se zákonem. Kdybychom se všichni řídili heslem oko za oko - zub za zub, jsme pravděpodobně všichni slepí a bezzubí.
Zadruhé. Smrt je pro pachatele tak závažného trestného činu vždy spíš vysvobozením. Kdyby totiž žil, ať už na svobodě a nebo ve vezění, měl by až do doby své přirozené smrti o veřejné lynčování postaráno. Až do smrti by nosil nálepku "ten, co znásilnil a zabil dítě" a s takovou se jistě nežije lehce. Proto tvrdím, že je takovému větším trestem život mezi slušnými lidmi, než smrt, která by ho odpovědnosti za to, co udělal, poměrně snadno a rychle zbavila.
Zatřetí. Ze všeho nejvíce je třeba si uvědomit, že trest smrti sám o sobě trestem vůbec není. Právě naopak - podstatu trestu vyvrací, neboť mu chybí nápravný efekt, který by správný trest měl zahrnovat. Ikdyž je zavraždit někoho tím nejhorším, čeho se člověk na člověku může dopustit, neměli bychom odepírat pachateli možnost zpytovat svědomí, napravit se a být v budoucnu lidem jakkoli prospěšný. Chápu, že u recidivistů je šance nápravy malá, ale i tak to není důvod klesnout na úroveň diktátorských režimů, kde je trest smrti považován za projev nejvyšší formy spravedlnosti. Navíc pokud bude pachatel zavřený, zabráníme tím dalším vraždám, které by mohl spáchat.
Každý asi dobře známe situaci, kdy je nám ublíženo a chceme to tomu, kdo nám ublížil, alespoň stejnou měrou vrátit. O to víc se umím vcítit do role rodiče, kterému někdo chladnokrevně zavraždí dítě a který pro takového člověka žádá spravedlivý trest. V tu chvíli nám asi jen těžko někdo vysvětlí, že spravedlnost a pomsta není totéž, ikdyž to tak v tu chvíli cítíme. Jak už jsem ale napsal výše, trest smrti nic neřeší a vraždu dítěte už vůbec ne.
