Davová psychóza je zlo a vždycky zlem bude! Proto jsem se mezi osmnáctým a třiadvacátým prosincem, kdy davová psychóza ovládla české obyvatelstvo, zcela záměrně zdržel jakýchkoliv mediálních reakcí na smrt exprezidenta Václava Havla. Proč jsem tak učinil je logické. Smrt patří k životu a ani to, že zemřela bezpochyby jedna z největších osobností českých dějin nás neopravňuje k tomu, abychom si z něčí smrti udělali byznys nebo na ni vybudovali kariéru.
Rok 2011 nám ale tento nechutný jev ukázal ve svém průběhu již několikrát a to nejen při událostech smutných. Pojďme se na chvíli podívat na události letošního podzimu. 7. září 2011 truchlila republika na tragickou smrtí tří českých hokejistů - Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka. I zde jsme mohli sledovat náměstí plná hořících svíček, stovky článků v médiích a bezhlavé vytváření smutečních fanclubů na facebooku. Jestli mezi tím, co se dělo po smrti těchto hokejistů a smrti Václava Havla shledáváte podobnost, je to v pořádku. To, co ale v pořádku není, je fakt, že jsme těmito gesty postavili prezidenta republiky na úroveň hokejisty a nebo naopak hokejistu na úroveň prezidenta republiky. Mezi těmito osobami je ale zásadní rozdíl a ten nelze opomíjet. I přesto, že hokejista svou hrou reprezentuje republiku, pobírá za tuto práci velmi tučný honorář. Dělá to tedy především pro sebe a ne pro lid, jak si mnozí naivně myslí. A to platí o všech vrcholových sportovcích. Petra Kvitová sice vyhrála Wimbledon, ale vyhrála ho za sebe, ne za republiku nebo lidi. Lid z její výhry neměl, nemá a nikdy mít nebude nic kromě případné radosti. Toto je nepřehlédnutelný signál úpadku naší společnosti. My vůbec nevíme, komu bychom měli vzdávat úctu a komu ne. Neumíme rozlišit mezi těmi, kteří si pozornost zaslouží a kteří jsou jen pouhé bezvýznamné loutky. Myslím si tedy, že není na místě pořádat třem hokejistům smuteční obřady a zapalovat svíčky na náměstí za jejich sportovní výkony, které lidem nepřinesly nic kromě chvilkové euforie, když zemřelému českému vojákovi v Afghánistánu, který denně nasazoval život pro naši bezpečnost, nikdo žádné smuteční obřady nenachystal. Pokud vím, tak sportovec za nikoho z nás život nenasazuje, zatímco voják v Afghánistánu může každou sekundy o ten svůj přijít a to ne kvůli svého honoráře, ale kvůli nám, obyčejným lidem, kteří si užívají klidu, který pro ně jiní vybojovali. (více zde) Stejně tak mi přijde hloupé, že billboard Petry Kvitové několik týdnů zdobil radnici ve Fulneku, zatímco v předešlých dnech jsem nepostřehl, že by tam ve dnech státního smutku visel billboard Havla, který pro naši zemi udělal jistě mnohem víc než slečna Kvitová. Shrnuto: Vítězství pro společnost zcela bezvýznamného sportovce za útratu veřejných peněz daňových poplatníků stojí, ale smrt exprezidenta a významné osobnosti, díky které mohu mimo jiné psát i tento článek, nestojí ani za zřízení kondolenční listiny či pietního místa. Styďte se, milí radní!
A jak jsem tedy uctil památku Václava Havla já, když ne fotografováním jeho rakve a psaním spousty článků o něm? Na Masarykově náměstí v Ostravě jsem zapálil svíčku, ve dnech státního smutku jsem se oblékal do černé barvy a v den jeho pohřbu jsem v pravé poledne držel minutu ticha. Pieta to neznamená medializovat zesnulého. Tohle by se mělo dělat za jeho života, aby si toho daná osoba užila. Po smrti už jí to není nic platné. Pieta znamená dát zesnulému klid, alespoň podle mě. Jsem proto rád, že jsem svou zdrženlivostí ke klidu Václava Havla alespoň trochu přispěl a nepřidal se k těm, co jeho smrt brali jako možnost umocnění své vlastní publicity. I já jsem jen člověk a jednoho dne zemřu. Moc bych si ale přál, aby mi lidé svou lásku, přízeň a úctu, zasloužím-li si ji, dávali najevo za života. Václav Havel si tohle všechno zasloužil, ale ať už jste v minulých dnech zapálili svíček, kolik jste chtěli, nebo řekli ta nejhezčí slova o něm, on se to už nikdy nedozví.
