Hladomor v Somálsku není mezinárodní tragédie, která si vyžaduje lidský soucit, slzy, lítost, nadmíru světové publicity, miliony dolarů a příliš velkou pozornost, a proto se nad ním ani nehodlám dlouze pozastavovat. Je to pouhá reakce na mnoho let trvající lidskou hloupost s názvem humanitární pomoc. Humanitární organizace se pyšní tím, že pomáhají lidem. Pak se tedy jistě nemusí stydět za to, že to byla právě jejich "pomoc", co způsobilo tento hladomor. Namísto toho se alibisticky vymlouvají na sucha a horka, která jsou ale v této části Afriky běžnou součástí života.
Abych pravdu řekl, docela už mě unavuje, když si téměř na každém zpravodajském serveru nebo v novinách přečtu citem a lítostí zalité články o tom, jak velcí chudáci ti Somálci jsou, jak moc trpí a jak by bylo dobré jim skrze nějakou tu humanitární organizaci poslat peníze. Je pro mě nepochopitelné, že jsme si ještě nebyli schopni udělat pořádek ve vlastní zemi a už bychom chtěli pomáhat a dělat pořádky jinde. Nemluvě o tom, že poslat peníze je ta největší hloupost, kterou můžeme udělat, jelikož právě tyto peníze činí situaci v Somálsku víc a víc nekontrolovatelnou. Veškeré finanční či zdravotní prostředky poskytnuté Somálcům mají jen jeden výsledek, který ale vidí jen málokdo. Vytvářejí zázemí k tomu, aby se Somálci dál a nekontrolovaně mohli množit a tím tak spouštět jeden velký řetězec zkázy. V praxi to zjednodušeně vypadá takto: V Somálské vesnici je 100 podvyživených lidí, kteří po příchodu humanitárních pracovníků natáhnou ruce a budou očekávat, že dostanou něco k jídlu. Pracovníci každému z nich dají jedno jablko a odejdou. Když se pracovníci za dva týdny vrátí, ve vesnici je již 120 Somálců, kterým teď již jedno jablko nestačí, a proto chtějí jablka dvě. A tento řetězec se opakuje do nekonečna, než humanitárním pracovníkům dojdou jablka, a přemnožení a podvyživení Somálci zvyklí na to, že co 14 dní někdo přijde, nakrmí je a dá jim léky, začnou umírat hladem a nemocemi.
Toho samozřejmě využijí média, která dají lidem nekonečné množství motivů k "pomoci" v podobě telefonních čísel na UNICEF, ADRA nebo Českou charitu a spustila tak další vlnu nežádoucího soucitu, který ty už tak zničené Somálce bohužel ještě více ničí. Kdysi dávno příroda chtěla, aby na kousku země, kterému se od roku 1960 říká Somálsko, žili lidé v krutých podmínkách a čelili nelehkým překážkám. Samozřejmě je ale příroda vybavila jistou rezistencí, kterou my ale díky přehnanému soucitu a nehynoucím touhám měnit zákony přírody neustále ničíme, pokud jsme ji tedy již nezničili. A ještě jednu věc je třeba zmínit, než tuto kapitolu uzavřu. Somálsko se svými necelými deseti miliony stále se množících obyvatel není jen stále aktuálním, i když únavným, mediálním i společenským tématem, nýbrž i jedna velká lákavá zakázka pro nejeden potravinářský, farmaceutický nebo zbrojní koncern. Toto všechno ale prospívá jen jedné straně. Těm farmaceutickým magnátům je jedno, že svým zásobováním humanitárních organizací přispívají na nekontrolovaném růstu Somálské populace. Tak jako v každém byznysu i jim jde především o zisk. Proto si myslím, že jediný průmysl, který by stál za podporu a stal by se prospěšným pro obě strany, by byl průmysl antikoncepční. Člověk, který do Somálska přijde se spásou jménem antikoncepce a přesvědčí lidi tam, aby ji používali, je skutečný spasitel. Stejně jako ten, který je naučí, že rabovat a krást není normální součástí života. Ten, kdo jim jen dává najíst a věří, že to pomůže, spasitel není.
Jedno staré čínské přísloví říká: Když je tvůj přítel hladový, nedávej mu rybu, ale nauč ho ty ryby chytat. Humanitární organizace však Somálce ryby chytat neučí, jen jim je obrazně řečeno dovážejí až pod nos na stříbrných tácech a říkají tomu "pomoc". Jediná skutečná pomoc je, když je ty ryby naučí chytat a jestli se to Somálci nebyli schopni za 50 let svojí existence naučit, potom jsou bohužel odsouzeni k zániku.
