Proč jsem se zbláznila (část první)

Abych si ujasnila, čím to je, že večer usnu jen s práškem pod jazykem a pod polštářem, píšu jakýsi terapeutický deník – příběh mého života trochu na přeskáčku. Snad se při tom psaní už konečně ze všeho poučím. Třeba i někdo jiný.  

Když zapátrám důkladně v paměti, měla jsem sklony k depresím už v pubertě, ne-li dříve. V rodině mě považovali za nadanou inteligentní introvertku. „Kačenka nic neříká! To ona sbírá zkušenosti a všechno si zapisuje do své hlavičky. To je naše rozumbrada!“ Ale moje zamlklost měla zřejmě trochu jiné příčiny, než hlubokomyslné rozvažování.

Když mě pak v sedmnácti po dvouletém vztahu opustil můj první kluk, objevilo se něco, co by se dalo nazvat reaktivní depresí. Seděla jsem nehnutě u okna, truchlila a měla pocit, že můj život skončil. Milovaný Péťa odešel za jinou – jak jsem si tehdy zapsala do deníku: štíhlou, rovnou čarovnou blondýnou. Moje sebedůvěra dostala pořádně do zubů. Nebyla jsem totiž ničím z toho. Obtloustlá nijaká tmavovláska. Zásadní myslím bylo, že jsem se nikomu nedokázala svěřit, jak moc to bolí. Nechtěla jsem dělat potíže. A taky přiznat neúspěch.

Někdy na vysoké už jsem měla takové výkyvy nálad, že jsem začala koketovat s myšlenkou na maniodepresivní psychózu, jak se tomu tehdy říkalo. Ale šlo jen o takové více či méně zábavné sebepozorování. Psychologie mě zajímala jako každého, kdo má v této oblasti nějaký problém. Ačkoli jsem si pro sebe mnohokrát řekla, že jednou skončím u psychiatra, brala jsem to jako určitou legrační nadsázku. Vůbec mě nenapadlo, že tam třeba patřím už teď.

Často se mé depresivní propady kryly s předmenstruačním syndromem, takže mi připadaly vysvětlitelné a omluvitelné. Kam moje paměť sahá, měla jsem problémy se sebevědomím, sebeprosazením a řadu mindráků kvůli některým tělesným zvláštnostem. Toho všeho jsem se zbavila někdy kolem pětatřiceti. Tehdy se ale zároveň objevily první epizody čistokrevné endogenní deprese.

I když pozor! První pořádnou depku, kdy jsem se naplakala snad nejvíc v životě, jsem měla po narození prvního dítěte. Z hormonálního kolotoče, spuštěného těhotenstvím, porodem a kojením, se mi udělalo opravdu hodně zle. Navíc porod v období končící totality byl ve většině porodnic ještě hodně odosobněným zážitkem. Nikdo se mnou nemluvil, nikdo nic nevysvětloval, celou noc jsem byla ponechána sama sobě, svému strachu a úzkostem. Proto i porod sám byl pro mě nečekaným traumatem. Do té doby jsem si naivně myslela, že jsem silná a statečná žena, která ho zvládne bez velkého křiku a v pohodě. Nakonec jsem ale měla podivný pocit, že jsem v ohrožení života a šokovalo mě, jak bolestná pro mě tato „přirozená záležitost“ ve skutečnosti je.

Po pětidenním pobytu na pokoji se čtyřmi dalšími matkami a jejich dětmi jsem se vrátila totálně vyčerpaná a nevyspalá do provizorně zařízeného starého domu bez ledničky a kuchyňské linky, zato s kotlem na uhlí v kuchyni. Já, typické městské dítě, zvyklé z původní rodiny na teplé centrum bytu s útulnou toaletou a vždy vyhřátou koupelnou, jsem najednou měla za úkol pečovat nejen o dítě a domácnost, ale taky o vrtošivá kamna plivající občas oheň a síru.

Naše WC sousedící s koupelnou bylo umístěno pod schody na půdu a záhy jsme zjistili, že pokud chceme předejít mokré zdi a plísním, musíme tam stále větrat a tudíž většinu času snášet zimu. Plíseň tam byla i tak. Z hromad dříví, naskládaných předchozími majiteli ke zdi domu, lezli do bytu odporní, prehistoricky vypadající brouci. Z děťátka se vyklubal značně přecitlivělý nespavec, kolem kterého se muselo chodit po špičkách. Kojení se nedařilo, syn neprospíval.

Když se tohle všechno sečetlo dohromady s mým perfekcionismem, spustilo to parádní poporodní depresi, kdy jsem se cítila provinilá málem za všechny zlořády světa. Naprosto iracionálně jsem si vyčítala, že nebýt umělé výživy, mé dítě zemře hlady (!) a jako matka jsem tudíž naprosto selhala. Při jakékoli menší nesnázi jsem se rozplakala. Pokud něco vyčítám bývalému manželovi, pak to, že mě tehdy nevzal za ruku a neodvlekl štandopede k lékaři. Synáčka jsem ale od první chvíle milovala a věděla jsem, že se o něj prostě postarat musím. Žádné odvržení dítěte (jako syndrom laktační psychózy) se tedy naštěstí nekonalo.

Co z toho všeho vyplývá: všímejte si soustředěně svých dětí a novopečených maminek. Možná potřebují Vaši pozornost, péči, pomoc a hlavně moře - moře lásky. Aby se jednou nezbláznily.