Jak jsem si léčila depresi

Když jsem já natvrdlá pochopila na základě dálkové intervence léčitele, že všechny mé podivné fyzické i psychické obtíže lze zahrnout pod diagnózu deprese, zbývalo jediné. Najít psychiatra,

který by mi nastavil příslušnou medikaci, a zároveň mě nechtěl zavřít na psychiatrické oddělení. (To jsem totiž viděla zblízka v rámci jiné životní lekce a při pohledu na mátožné postavy utlumené téměř do bezvědomí jsem se zařekla, že tam teda nikdy…) Ale nikdy neříkej nikdy, že?

První pokus o objednání nevyšel; privátní lékařka neměla smlouvu s mou pojišťovnou. Druhý pokus taktéž nevyšel; bývalá spolužačka psychiatrička nechtěla pracovat na mateřské dovolené. Na třetí pokus už jsem neměla sílu. Vlastně mi teď dochází, že i ten druhý už musel udělat Adam. To byly dny, kdy jsem jenom apaticky dřepěla na pohovce či ležela téměř bezvládně v posteli. A v jednom kuse brečela.

Konečně se však našla ambulance, kde po telefonu souhlasili, že můžeme hned přijít. Tak mě Adam vzal za ruku a dovedl mě tam. Věděla jsem nebo spíš věřila, že se blíží má záchrana. Bylo mi jasné, že na nějakou psychoterapii a jiné jemnější antidepresivní metody teď nemám. Všechno zabere spoustu času a ten jsem už neměla, protože jsem v minulosti přehlížela nesčetná varování. Takže potřebuju prášky; jakékoli, cokoli mi dají, hlavně ať to proboha pomůže!

Ačkoli jsem většinu návštěvy v ordinaci probrečela, natolik jsem měla ještě hlavu na krku, že jsem si ověřila pravdivost jednoho všeobecně známého postřehu: paní doktorka na mě působila tak, jako by sama potřebovala naléhavou pomoc. V řeči i pohybech mi připadala neuvěřitelně zpomalená; mluvila ztěžka, obtížně formulovala své dotazy, velmi pomalu si vše zapisovala a ke všemu vypadala značně nežensky a zanedbaně. (Moc dlouho v té ambulanci taky nepobyla. Mám dojem, že už na první kontrole mě přijal někdo jiný a ji jsem víckrát neviděla.)

Ale budiž jí přičteno ke cti, že mi všechno věřila, napsala mi do papírů „středně těžká deprese“ a předepsala mi vytoužená a spásná psychofarmaka. Následně se pak ukázalo, že se v jejich výběru nespletla, jen dávkování jsem musela ještě vyladit. Takže ještě jednou moc děkuji za záchranu života, paní doktorko.

Nastalo období temna se světýlkem na konci tunelu. Bylo to v zimě, která se vyznačovala extrémním nedostatkem slunečního svitu. První dny jsem řešila zhoršení stavu po nasazení prášků. Celý jeden den jsem strávila s telefonem v ruce a horečně zvažovala všechna pro a proti v případě cesty na neurologii s podezřením na mozkovou příhodu. Dokonce už jsem měla vyjednaný odvoz, neboť bych musela jet do jiného města. Pokud máte rozmazané vidění, zastřené vědomí, motá se vám hlava, nemůžete se soustředit, vypadává vám paměť, tuhne vám pusa a čelisti a máte problém s řečí, tak vám garantuju, že vás diagnóza mrtvice napadne.

Nakonec jsem se rozhodla věřit své intuici. Dosti roztřeseně a s modlitbou na rtech jsem si večer vzala prášek na spaní a doufala, že to zaspím a ráno se ještě probudím (a snad i v lepším stavu). Což se naštěstí stalo. (Ale není to myslím příklad hodný následování. Pokud se vám stane něco podobného, radši na tu neurologii jeďte. Já jsem opravdu nebyla úplně při smyslech a tak trochu jsem myslela i na případné definitivní vysvobození, kdybych se už neprobudila.)

Další dny už se všechno vyvíjelo k lepšímu. Náladu mi ale bez ustání kazila představa návratu do práce, protože mi bylo jasné, že dennodenní stresy mi rozhodně prospívat nebudou. Praktik mi povolil vycházky, takže jsem podle přibývajících sil prodlužovala trasy mých výprav za město. Trochu nachumelilo a já mám sníh moc ráda, tak jsem poctivě každý den našlapala v bělostné čisté přírodě několik kilometrů. Příznačné je, že jsem celý měsíc a půl nosila jedno tričko, jedny kalhoty, jeden svetr a jednu bundu. Rozhodnout se pro něco jiného bylo nad mé síly. Jakmile vyšlo sluníčko, okamžitě jsem na sebe naházela osvědčené oblečení a spěchala vystavit obličej těm vzácným paprskům, které zjevně léčí, a to nejen deprese. Chodila jsem pozorovat sýkorky na krmítku, veverku, která se s nimi přiživovala, a potkávala jsem stále tytéž lidi, kteří zřejmě taky nepracovali.

Jenže na rozdíl od nich jsem se cítila strašně provinile. Zarputile jsem nechtěla pochopit heslo, které jsem si jednou ve vlaku opsala z trička nějakého postaršího pohodáře: BAD TREK IS BETTER THAN A GOOD DAY AT WORK. A já jsem teda byla na pořádně nepovedeném treku. Jenže místo abych si ten nucený odpočinek užila, hloupě jsem toužila po co nejrychlejším návratu do práce.