Jsme prý největší neznabozi na světě. Zároveň se u nás točí nevídané množství pohádek; o svátcích jede v televizi jedna za druhou a rozhodně je nesledují jen děti. Může být mezi oběma jevy nějaká souvislost?
Mám sousedy, kteří se skoro každý den hádají jako koně. Ale v poobědovém čase pohádkového vysílání se jejich domácnost noří do zbožného klidu. Ačkoli jsou poněkud hrubší nátury, vsadím se, že oba na konci pohádky uroní nějakou tu slzičku.
Pohádka je pohádka. Všichni víme, že nejde o skutečné a uvěřitelné příběhy. Přesto (nebo právě proto) nás k sobě stále vábí svou přehledností a předvídatelností. Dobro a zlo, pýcha a pokora, moudrost a hloupost, lež a pravda, píle a lenost – karty jsou jasně rozdané a dobro vždycky zvítězí. To je možná ten nejpřitažlivější aspekt pohádek: znovu a znovu prožívané vítězství dobra nám nabízí určité ukotvení a podvědomou naději na šťastný konec našeho vlastního příběhu. Navíc pro české pohádky je údajně typické, že zlo bývá napraveno, takže nemusí být nutně a definitivně potrestáno. Zázrak? Kouzlo?
Tradiční pohádky jsou velmi stará lidová vyprávění, která se předávala z generace na generaci a postupně se vyvíjela tak, jak to časové a místní poměry vyžadovaly. Zajímavé je, že určité typy pohádek se vyskytují ve všech kulturách a ne vždy je tento jev vysvětlitelný migrací. Nejstarší tradované pohádkové příběhy pocházejí údajně z doby před 6 000 lety.
Švýcarská badatelka v oboru psychologie pohádek paní Marie-Louise von Franz (žákyně C. G. Junga) tvrdí, že pohádky vznikaly jako určitý vpád informací z kolektivního nevědomí a zrcadlí archetypální postavy a příběhy v té nejčistší a nejhutnější podobě. Jde o určité pravzory a prapříběhy, jejichž smysl a význam pro lidskou psychiku nejde zcela popsat slovy. (1) Možná je to směsice dávných vědomostí o tom, jaký svět je, a zároveň o tom, jaký by mohl a měl být.
A teď k tomu českému ateismu. Povšimněme si, že ten, kdo nalezl víru v Boha, nalezl zároveň víru ve šťastný konec svého vlastního životního příběhu. Věří v pokračování života po smrti, v odpuštění zlého, v milost a milosrdenství, věří ve svůj návrat do nádherné krajiny klidu a míru, odkud přišel. Věří v to, že svět bude nakonec přetvořen do harmonické a dokonalé podoby, kde spolu budou všichni, kdo o to stojí, žít věčně v lásce a jednotě s Bohem.
O takovouto podobu křesťanské víry jsme se nechali v průběhu dějin připravit. „Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (2) Nepřipomíná Vám to něco? Jak že vypadá konec většiny filmových pohádek? Zlo bylo přemoženo - nezřídka se propadlo do země; strašidelný temný zámek se proměnil v nádherný světlý palác, zkoušky pominuly, úklady skončily, pyšní se napravili. Ti, kdo k sobě patří, to konečně pochopili, a proto následuje dlouhý polibek anebo ještě častěji svatba. Všichni se veselí a radují, stoly se prohýbají. A co že se to píše v pohádkových knížkách? „… a jestli nezemřeli, žijí dodnes.“ Neboli věčně.
Možná někdo řekne: „No jasně, náboženství, to jsou jen pohádky.“ A nemůže to být i naopak? Že pohádky vytahují na světlo to, co někde v hloubi duše víme, co tam máme nesmazatelně zapsané jako touhu po dokonalé a nekončící lásce a sjednocení, po kráse, (po Bohu?), a právě proto nás tak přitahují?
Čím méně Češi čtou a slýchají staré biblické příběhy a přísliby, tím více dychtí po pohádkových šťastných koncích. Dává to nějaký smysl? Kdo má uši k slyšení, slyš.
________________________________________________________
- Marie-Louise von Franz: Psychologický výklad pohádek, Portál, 2015
- Kniha Zjevení sv. Jana, Nový zákon, ekumenické vydání z roku 1985, kapitola 21, verš 3-4
