Dnes slaví svátek svatý Maxmilián Maria Kolbe, polský minorita, který obětoval svůj život za svého bližního v koncentračním táboře v Osvětimi. Podívejme se na Maxmiliánův skutek z hlediska teorie memů a ukažme si, jak se tato teorie blíží krajnímu realismu, a v čem je rozporná.
Svatý Maxmilián byl kněz a řeholník, a tedy celibátník, takže jeho sobecké geny neužily jeho tělo ke své replikaci. Právě pomocí memů, jakýchsi kulturních jednotek informace, jsou vysvětlovány jevy jako celibát, které z hlediska teorie o sobecké snaze genů se šířit, vysvětlit nelze. Pokud převládá ve společnosti komunikace vertikální (z rodičů na děti), pak geny jdou ruku v ruce s memy, pokud převládne komunikace horizontální (mezi vrstevníky), memy získávají navrh nad geny. Podle memetiků není šíření memů dáno jejich užitečností ani pravdivostí. Memem se člověk nakazí jako virem a memy se šíří jako viry prostřednictvím vzájemného kontaktu mezi lidmi, v případě memů kontaktu komunikačního. Vítěztví memů nad geny můžeme také stručně popsat jako vítězství kulturní informace nad informací přírodní. Nedá se však říct, že by šlo o vítězství myšlenky nad hmotou, protože přísně vzato gen také nemá hmotnou povahu, hmotné jsou jen jeho nosiče - lidé.
Je podivuhodné, že memy u svatého Maxmiliána zvítězily nad geny, protože mem (memplex) křesťanství, ze kterého mem celibátu pochází, získal od svých rodičů. Maxmilián v mladém věku vstoupil do kláštera minoritů, stal se knězem a celý život se zabýval šířením Evangelia a obracením nevěřících na víru, řečeno slovy memetiků - šířením memu křesťanství. Který mem jej vedl k tomu, aby v Osvětimi nabídl svůj život za spoluvězně? Nepochybně to byl křesťanský mem, který je nejlépe vyjádřen touto biblickou větou: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (J 15,13) Uvedením tohoto memu do praxe napomohl sv. Maxmilián k jeho další replikaci.
Tak nějak by popsal smysl života sv. Maxmiliána memetik. Podívejme se ale na memetiku kritickým zrakem.
Má první poznámka bude spíše než argumentem jistým údivem. Velmi mne překvapuje, jak je možné z tvrdého materialismu neodarwinistů dospět ke krajnímu idealismu teorií sobeckého genu a memetiky, které považují nehmotné informační entity (geny, memy) za hybné síly světa. Svědčí to o tom, jak snadno jeden extrém přechází do extrému druhého.
Druhá námitka se už týká samotné udržitelnosti memetiky jako teorie. Memetika totiž není schopna projít základním testem každé teorie: sebevztažením. Jako teorie, která má ambice popisovat realitu, memetika nepochybně nárokuje to, že koresponduje se skutečností a že je to nějak ověřitelné. Ovšem podle svých předpokladů nemůže sama sebe nezařadit mezi memy (či memplexy, tedy soubory memů), tedy mezi jednotky kulturní informace. Avšak pro mem je naprosto irelevantní, zdali je pravdivý či nikoliv. Kritériem pro úspěšnost memů nemůže být ani jejich užitečnost, protože v takovém případě by nebylo vysvětlitelné, proč ještě na světě existuje mem křesťanství, který otec memetiky Richard Dawkins považuje za mimořádně škodlivý. Na druhé straně kritérium užitečnosti by jasně hovořilo proti memetice, kterou je dnes možné považovat za teorii mrtvou. Memetika tedy explicitně popírá, že by mohla (jakožto memplex) být teorií pravdivou a nějak ověřitelnou. Avšak každá vědecká teorie nárokuje vlastní pravdivost a ověřitelnost, alespoň do té doby, dokud není vyvrácena a nahrazena teorií jinou. Tento vnitřní rozpor dělá memetiku teorií zcela neudržitelnou.
Závěrem se omlouvám sv. Maxmiliánovi za pitomou interpretaci jeho života a jeho mučednického skutku. Sv. Maxmilián jistě napodoboval, napodoboval Krista, ale věděl moc dobře, proč to dělá. Sv. Maxmiliáne, oroduj za nás!
