V jedné diskuzi zazněly hlasy, že prý katolíci v otázce potratů nejsou jednotní. Vzhledem k tomu, že katolíka katolíkem dělá křest, katolická víra a podřízenost autoritě papeže a biskupů v jednotě s ním (viz např. dokument Lumen gentium), a že otázka přípustnosti či nepřípustnosti umělého potratu spadá pod učení, které je třeba přijímat vírou božskou a katolickou, pak je spekulace o nějaké nejednotnosti katolíků v této otázce čirým nesmyslem.
Pro zájemce mohu uvést, jak se k otázce umělého potratu vyjadřují církevní dokumenty.
Katechismus katolické církve - § 2271-2272
Již v prvním století církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní zlo. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu: „nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.“ „Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“
Přímá spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“, takže exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“ a za podmínek, které stanoví právo. Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jejím rodičům a celé společnosti.
II. vatikánský koncil - Gaudium et spes 51
Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.
Piux XI. - Casti connubii - 63, 64, 67
Musíme se, ctihodní bratří, zmíniti i o jiném velmi těžkém zločinu: o úkladech proti životu dítka v lůně mateřském.
(...)
Ale jaký důvod mohl by někdy nějak ospravedlniti přímou vraždu nevinného? Neboť zde běží o vraždu. Ať již je spáchána na matce nebo na dítěti, je proti Božímu přikázání a proti hlasu přírody: "Nezabiješ!" (II. Mojž. 20, 13; sr. dekr. S. Offic. 4. května 1898; 24. července 1895, 31. května 1884.) Neboť stejně svatou věcí je život každého z nich a ani stát nikdy nebude moci míti právo jej zahubiti. Naprosto nemístně však toto právo státu proti nevinným se vyvozuje z práva hrdelního, které přece platí jenom u provinilců; ani zde neběží o nějaké právo krvavé obrany proti nespravedlivému útočníku (neboť kdo by nazval nevinné děťátko nespravedlivým útočníkem?); ani zde neběží o tak zvané "právo krajní nouze", jež by opravňovalo zacházeti až k přímému zabití nevinného.
(...)
Nesmějí dále zapomínati vladaři a zákonodárci národů, že jest povinností státní moci chrániti přiměřenými zákony a tresty život nevinných, a to tím více, čím méně se sami dovedou brániti ti, jejichž život je nebezpečně ohrožován; mezi ně patří ovšem na prvém místě dítky v lůně mateřském. Když však veřejné úřady těchto maličkých nejen nechrání, nýbrž svými zákony a nařízeními dovolují a tudíž vydávají je lékařům a jiným osobám do rukou, aby je zabíjeli, ať pamatují, že Bůh je soudcem a mstitelem nevinné krve, která se země volá k nebi. (Sr. I. Mojž., 4. 10.)
Pavel VI. - Humanae vitae - 14
Ve shodě se zásadami lidského a křesťanského pohledu na manželství musíme ještě jednou prohlásit, že je nutno naprosto vyloučit jako dovolenou cestu pro regulaci porodnosti přímé přerušení plodivého procesu již započatého a zvláště potrat zamýšlený a provedený třeba i z důvodu léčebných.
Jan Pavel II. - Evangelium vitae - 62, 72, 73
Již od prvních století kanonické právo církve (církevní právo) ukládá tresty těm, kdo se poskvrnili hříchem potratu, a tato praxe se potvrdila i během dalších století, ať už byly ukládány tresty lehčí či těžší. Codex iuris canonici z roku 1917 ukládá za potrat trest exkomunikace. Podobnou normu sleduje i obnovený CIC, když říká: "Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace, nastupující bez rozhodnutí představeného", to znamená vzápětí a bezprostředně. Exkomunikace se vztahuje na všechny, kdo se dopouštějí tohoto zločinu, ačkoliv znají trest, a zahrnuje i ty spolupracovníky, bez nichž by zločin nemohl být dokonán. Tímto přísným trestem církev naznačuje, že to je velmi těžký a nebezpečný zločin, a vede jeho původce k tomu, aby rychle hledal cestu k obrácení. Trest exkomunikace je totiž v církvi používán proto, aby si lidé co nejvíce uvědomovali závažnost některých hříchů a hledali náležité pokání a obrácení.
Vzhledem k této jednomyslnosti v tradici církevní doktríny i discipliny mohl papež Pavel VI. potvrdit, že toto učení je nezměněné a nezměnitelné. Proto i my, z moci autority, která byla od Krista přenesena na Petra a jeho nástupce, ve společenství s biskupy, kteří často potrat odsoudili a svůj názor jednomyslně vyjádřili ve výše připomenuté celosvětové anketě, vyhlašujeme, že úmyslný potrat, ať již je sám cílem nebo pouze prostředkem, je vždy závažným morálním přestupkem, neboť představuje záměrné zabití nevinného člověka. Tato nauka se opírá o přirozený Boží zákon, dále o psané Boží slovo, je předávána církevní tradicí a hlásána všeobecným učitelským úřadem církve.
Žádná okolnost tedy, žádný cíl ani žádný zákon na světě nemůže nikdy ospravedlnit čin, který je ve své podstatě nedovolený a nesprávný, protože odporuje zákonu Božímu, vepsanému v srdci každého člověka, hlásanému církví a poznatelnému také rozumem. ¨
(...)
Proto zákony, které povolují a podporují eutanázii a potrat, jsou v zásadě nesrovnatelné nejenom s požadavkem dobra pro jednotlivce, ale i dobra společného, a proto pozbývají svou právní platnost. Totiž popření práva na život, jakým je zničení osoby, které má společnost sloužit, leží v nejhlubším protikladu k naději na dosažení společného dobra. Z čehož vyplývá, že občanský zákon přestává být pravdivým a morálně závazným, jestliže schvaluje eutanázii a potrat.
Potrat a eutanázie jsou tedy zločiny, které žádný lidský zákon nemůže ospravedlnit. Takové zákony nejen že nezavazují ve svědomí, ale naopak je zde závažná a jasná povinnost postavit se proti nim odporem ve svědomí.
(...)
Abychom vnesli světlo do této obtížné morální otázky, je nutné připomenout hlavní zásady o spolupráci na zlých skutcích. Křesťané, stejně jako všichni lidé dobré vůle, jsou pod těžkým závazkem ve svědomí vybízeni, aby zjevně nespolupracovali při uskutečňování toho, co je sice povoleno občanským zákonodárstvím, ale je v rozporu se zákonem Božím. Z morálního hlediska není totiž nikdy dovoleno zjevně spolupracovat se zlem. Je známo, že existuje taková spolupráce, kdy dokonané dílo, ať už ze své povahy, nebo formou, kterou nabývá v určitém kontextu, je buďto přímým skutkem zaměřeným proti životu nevinného člověka, nebo znamená podporu nemorálního úmyslu toho, kdo jej vykonává. Tato spolupráce nikdy nemůže být schvalována, ani pod záminkou zachování něčí svobody, ani s odůvodněním, že občanský zákon to dovoluje a vyžaduje: existuje zde morální zodpovědnost každého člověka za skutky, které koná, z níž nikdo nemá výjimku a za níž každý bude souzen samotným Bohem (srov. Řím 2,6; 14,12).
Kongregace pro nauku víry - Dignitas personae - 22, 23
Preimplantační diagnostika je tedy výrazem eugenické mentality, „která používá potrat jako prostředek selekce, jímž je možné zabránit narození plodů, zasažených nějakými deformacemi. Tento způsob myšlení je hanebný a v nejvyšší míře odsouzeníhodný, protože se odvažuje poměřovat užitečnost lidského života nějakým měřítkem "normálnosti" a tělesným zdravím, čímž zároveň otevírá cestu k uzákonění infanticidy a eutanázie
(...)
Jak známo, „úmyslný potrat, jakkoliv provedený, je vědomé a dobrovolné přímé zabití člověka v prvních okamžicích jeho života, v období mezi jeho početím a narozením“. Použití prostředků intercepce a kontragestativ spadá pod hřích interrupce a je závažně nemorální. Kromě toho, jakmile je jisté, že byla uskutečněna interrupce, nese to s sebou také závažné kanonické postihy.
Společný pastýřský list českých a moravských biskupů z roku 2008
Potrat není jen věcí matky a jejího práva na své tělo. Nenarozené dítě není její tělo. Nikdo nemá právo je zabít. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, odporuje mravnímu zákonu. Už v nejstarších křesťanských dokumentech prvních staletí čteme: Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně. Církev chápe ochranu bezbranných nenarozených dětí tak vážně, že každého, kdo úmyslně provedl nebo nechal si provést potrat, považuje za vyloučeného ze společenství církve. Takový člověk nemůže přistupovat ke svátostem, dokud nelituje svého skutku a nedosáhne zrušení trestu.
Kodex kanonického práva - Kán. 1398
Kdo se dopouští přerušení těhotenství, ten, dostaví-li se účinek, upadá do samočinné exkomunikace.
