Dědeček zemřel již před lety, ale dožil se toho, když po 17. listopadu společně s bývalými kolegy vítali Tomíka - Tomáše Baťu juniora,
skandováním: Šéf! Šéf! Šéf! Byli jako stará garda uctívaného vojevůdce. Těm
starým pánům se leskly oči a s hrdostí vzpomínali na svá vítězství, kterých
dosáhli, než jim bolševici ukradli bojiště. Po včerejšku Tomíka většina přivítá
znovu. Neznal jsem ani jednoho z Baťů, dědečka ano.
Můj dědeček byl Baťův mladý muž. To neznamenalo jen to, že v obývacím pokoji stála na čestném místě bronzová busta zakladatele největšího obuvnického impéria na světě a že na zahradě vysadil stříbrné smrky, byla to pro něj celoživotní řehole a jejím náboženstvím byla práce. Jako obyčejný kluk z chudé vesnické rodiny vzpomínal, jak mu paní kněžna dala pětikorunu, za to, že jí postavil kuželky. Nemusel na vojnu, protože v mládí při manipulaci s náhodně nalezenou municí přišel o poslední články prstu u palce a ukazováčku, kterým se mačká spoušť. Přivábila ho nabídka práce u Baťů ve Zlíně. Všimli si jeho píle a pracovitosti, a tak se dostal kromě práce i ke studiu na Baťově škole práce. Za tu dobu prošel kariéru od dělníka k vedoucímu provozu. Potkal u firmy babičku, která se stala jeho celoživotní láskou, a během několikahodinových poledních přestávek stihli nejen oběd, takže nakonec vychovali šest dětí.
Ve 30. letech se stal v rámci Baťova impéria vedoucím jednoho menšího provozu v oblasti Londýna. Z té doby nejraději vzpomínal na okamžik, kdy se mu podařilo rozmluvit dělníkům stávku. Vylezl na židli a svou valašskou angličtinou je přesvědčil. Po návratu s nástupem války byl jmenován ředitelem Fatry Napajedla. Byla to těžká doba a do ředitelské vily na kopci nad městem u lesa chodili občas na oběd velitelé wehrmachtu a na večeři velitelé partyzánů. Smrtí mu občas vyhrožovalo gestapo i odbojáři. Němce chlácholil, že ty sabotáže ve výrobě nejsou tak hrozné a partyzány, že se to s těmi sabotážemi nedá přehánět, protože, pak by začaly represe.
Po válce samozřejmě nezůstal ve funkci ředitele dlouho a po Únoru 1948 ho komunisté vyhodili - mimo jiné i proto, že nutil zaměstnance během generální stávky pracovat. Musel se vystěhovat s rodinou samozřejmě i ze služební vily. Komické na tom bylo to, že po pár měsících za dědečkem rudí přišli znovu, tentokrát s prosíkem, aby se řízení podniku ještě na čas ujal – bez toho buržoazního živla jim to jaksi neklapalo. Dědeček to udělal, než ho nahradili spolehlivým kádrem. Práce pro něj byla vším a on nakonec dostal místo ve výzkumném ústavu.
Dědeček sice neměl žádné vzdělání v oboru chemie nebo technologie, ale výrobě rozuměl. Ostatně prošel snad všemi provozy. A tak se podílel nejen na vývoji umělé kůže, ale i na řadě vlastních patentů i v době, kdy už byl v důchodu. O vyplacení odměn za ně pak musel někdy svádět úmorné právní bitvy – socialističtí kormidelníci průmyslu rádi ušetřili díky zlepšovákům miliony, ale platit nechtěli, raději rozdávali řády socialistické práce.
Dodnes rád vzpomínám, jak se pravidelně naše poměrně početná rodina pravidelně scházela a o všem si povídala. Byl to příjemný pocit a tam někde za okny se ploužil reálný socialismus.
Když nechtěli tetu pustit kvůli původu na střední školu, tak zastrašil členy komise výhružkou, že se tedy půjde zeptat svého rodáka Klementa Gottwalda, jak je to možné. Opravdu byli ze stejné vesnice, ale dědeček pozdějšího dělnického prezidenta znal jen od vidění jako staršího kluka. Ale stačilo to. Jeho malé osobní bitvy s režimem nejčastěji probíhaly na půdě Svazu protifašistických bojovníků, kde se snažil svým kolegům a kolegyním získat nějaké přilepšení k malým důchodům. Roztomilá je i příhoda, kdy ho pocákal trolejbus na zastávce kvůli ohromné kaluži. Pro dědečka to byl šlendrián a vrhl se na MNV se stížností. Nakonec to vzdali a vyplatili náhradu 50 Kč za čistírnu. Děda to vrátil se slovy: „Dejte to na městské chudé.“
Dědeček byl jen jedním z mnoha Baťových mladých mužů, byl to pracovitý a houževnatý člověk, který se dokázal poprat s nepřízní osudu i osobními handicapy. Podobně jako on i celý Zlín, ať už byl přejmenován na čas na Gottwaldov, vyzařoval nezměrnou energií a činorodostí především díky Tomáši a Antonínovi Baťovi, kteří přes všechny své chyby nemysleli jen na zisk, ale měli vizi a dokázali se obklopit schopným týmem a získat i své zaměstnance. Vybudovali firmu, která se stala pojmem daleko za hranicemi naší malé země. Dnes je u nás hodně bohatých lidí, ale Baťa ani jeden.
