Stále a dramaticky chudnoucí čeští občané procitají z politicko-mediálního omámení. Věděli sice, že když feťák okrade stařenku, invalidu nebo chudáka, tak jde evidentně o hyenismus; nicméně až nyní začínají chápat, že vláda rozpočtového hyenismu dělá prakticky totéž. A navíc to již nevnímají jen oni, ale dokonce i soudkyně ústavního soudu...
Problémy této země jsou ovšem hlubší a je jich více; mj. hrozba zadlužování a řecké cesty. Např. ČSSD, by „šla do Řecka“ jistě sociálněji a sociálně spravedlivěji, ale nezadržitelně, poněvadž nemá vizi, jak nastoupit cestu k prosperitě. Hlavním problémem ČR totiž je naprostá zkorumpovanost relevantních politických stran a jejich zástupců ve státní správě. ČSSD a ODS trpí touto infekcí od komunální úrovně až do nejvyšších pater. Věci veřejné se za pouhé 2 roky zcela znemožnily. Pan Schwarzenberg z TOP 09 korumpoval již restitučního úředníka, jak sám přiznal MF Dnes. Jeho kumpán Kalousek knížeti to úplatkářství jak vidno odpustil a sám bude patrně čistý jak černá lilie. Do korupce je s vysokou pravděpodobností – byť ne tak kompletně – namočena i KSČM; postačí zmínit kauzu Grippeny.
Přitom právě korupce a s ní spojená ekonomická kriminalita představují tu největší žábu, sedící na prameni ekonomické prosperity ČR (a obecně každého státu) a tak tu vzniká Gordický uzel. Relevantní strany jsou nereformovatelné a měly by odejít do mimoparlamentní opozice. Neparlamentní politické strany však nemají šanci je vystřídat, a navíc jsou mnohdy složené z bývalých a diskreditovaných politiků. Demokracie v ČR je v tomto smyslu fakticky zablokována a nemůže plnit svoji očistnou funkci. Jedinou šancí by mohla být jakási repríze někdejšího Občanského fóra, čili hnutí, které dokázalo ovládnout parlament a přivedlo do politiky nové tváře (ve srovnání s tehdejšími členy KSČ).
Zárodky takového hnutí se postupně formují, byť zatím mnohdy takový cíl nemají a spíše řeší společenské, politické a ekonomické problémy ad hoc (podobně jako iniciativa Ne základnám pořádala rozsáhlé akce proti US radaru v Brdech, ale do politické arény vstoupit odmítala). Za takové subjekty lze označit např. Alternativu zdola a její Fóra alternativ, Holešovskou výzvu a její Národní radu, ProAlt apod.
Velice podnětné úvahy na toto téma lze nalézt v článku Nezávisle závislé sny, kde autor, Š. Kotrba, mj. uvádí: „Iniciativy, pokud chtějí být považovány za skutečného partnera a vážného hráče na politické scéně, musí respektovat jedno – dokud nebudou politickou stranou, nemohou se vměšovat do politiky a do voleb. Protože je to nepoctivé vůči lidem. A pokud se nepřemění v politické hnutí či stranu, jsou všechny jejich výzvy jen štěkáním na Měsíc, hezkým slohovým cvičením... – ale ničím jiným. Co chcete lidem nabídnout, když nejste na kandidátce? Morální prst, vztyčený po masarykovsku až k nebesům bez ohledu na směr větru? ... Pokud všechny ty výzvy iniciativy myslí vážně, pak musí do konce ledna založit přípravný výbor, sjednotit se a nejpozději do konce února musí tento výbor mít zaregistrováno politické hnutí či stranu.“
Nemá-li však takové hnutí dopadnout tragikomicky jako Věci veřejné nebo jako ČSSD (s permanentními skandály, půlmiliardovým dluhem a koncentrací kariéristů, vyžírků, lehkoživků, kmotrů, velrybářů, „mrtvých duší“, a kvůli malé účasti neusnášeníschopných schůzí a faktické nelegitimitě jejich usnesení) je třeba eliminovat rizika, která k takovým koncům vedou. Za povšimnutí rovněž stojí, že v dekadentních politických subjektech je potlačena skutečná demokracie; ČSSD např. farizejsky volá po zavedení referenda ve státě, ale skutečné praxe přímé demokracie ve vlastní straně se bojí jak čert kříže (co kdyby si ti hlupáčkové dole např. odhlasovali, že nechtějí být v NATO apod.).
Pokud hnutí nabízí pouze práci zdarma, může se obávat maximálně chaotů či agentů a rozvracečů. V okamžiku kdy vstoupí do politiky a začne nabízet funkce (koryta) a moc, pak svou aktivitu radikálně zesílí právě kariéristé, vyžírkové a lehkoživkové, popř. skupiny, sledující vlastní ekonomické či politické zájmy.
Nejúčinnější obranou proti zmíněným rozkladným faktorům je tudíž plnohodnotná demokracie; to znamená demokracie rozhodování, demokracie sdílení informací a demokracie ekonomická.
Demokracie rozhodování logicky zahrnuje přímou volbu každého a všech funkcionářů i možnost jejich odvolání touto cestou kdykoli. Současně musí být zajištěna reálná možnost vyhlášení referenda – a to zdola i shora – o jakékoliv programové či vnitrostranické záležitosti, přičemž rozhodnutí takového referenda musí být naprosto závazné (viďte, Věci veřejné).
S tím přímo souvisí i demokracie sdílení informací. Členové hnutí, pokud mají správně rozhodovat a volit, pak musí být všestranně a pravdivě informováni o dění v hnutí i o předmětu referenda. Dříve tuto roli plnil do určité míry stranický tisk, zaniklý poté, co si s z něho stranická vedení udělala vlastní PR-tiskovinu. Internet již takovou demokracii umožňuje; nicméně je třeba zajistit, aby tuto možnost měli všichni členové hnutí popř. ji doplňovat tištěným bulletinem.
Demokracie ekonomická má dva aspekty. Jednak demokratické a spravedlivé sdílení příjmů i výdajů všemi politickými subjekty uvnitř hnutí v tom smyslu, že každý subjekt je ekonomicky autonomní. Zajímavý je v tomto směru model korporace, kdy jednotlivé subjekty mají právní subjektivitu, ale přispívají do společně sdíleného kapitálu např. 7% ze zisku.
Jako příklad druhého aspektu oné ekonomické demokracie poslouží výňatek z
ORGANIZAČNÍHO ŘÁDU čs. sociální demokracie, schváleného XX. Manifestačním sjezdem, konaným 18. až 21. října 1945: V kapitole II. Práva a povinnosti členů se píše: „Má-li člen strany z veřejné funkce, která mu byla stranou nebo jejím prostřednictvím svěřena, značnější příjem, ustanoví výkonný výbor organisace, jež dala souhlas k výkonu této funkce, peněžní částku, kterou jest povinnen odváděti pokladně příslušné organizace strany.“
Tento aspekt ve svých různých modifikacích vlastně vyjadřuje funkci solidarity s poctivě pracujícími ale méně majetnými členy i občany. Pokud by byl aplikován racionálněji, pak by měl každý veřejný funkcionář automaticky odvádět do pokladny hnutí částku přesahující např. trojnásobek minimální mzdy ve státě.
Hnutí, usilující o politickou moc, by mělo mít zároveň představu odkud a kam tento národ (i lidstvo) jdou a kam ho chtějí vést a k tomu musí být vypracován dlouhodobý, střednědobý i akční program. Pokud by bylo akceptováno společensko-ekonomické pojetí vývoje lidstva z hlediska vlastnictví výrobních prostředků a postavení pracovní síly dle schématu : prvobytně pospolná společnost – otrokářství – feudalismus – kapitalismus, pak by cílem společensko-ekonomického programu měl být logicky socialismus. V každém případě je však jisté, že pokud by se hnutí nechtělo nijak ideologicky vymezit, pak bude takováto snaha marná, poněvadž zkušený analytik si podle jeho ekonomicko-společenského programu dokáže příslušný –ismus definovat. Viz líbezná glosa K. Čapka nazvaná - ISMUS
Závěrem zajímavá poznámka. Je totiž pozoruhodné, že zmíněná demokracie rozhodování, demokracie sdílení informací a demokracie ekonomická včetně solidarity, jsou hodnotami patřícími k identifikačním znakům družstevní identity. Ona vlastně každá politická strana či hnutí jako více či méně dokonalé družstvo i fungují. Poslední zajímavostí je, že výrobní družstvo fungující na principech družstevní identity je fakticky socialistickým subjektem, kde, jak tvrdili staří socialisté (L. Blanc, F. Lassale, Ch. Gide či E Bernstein) je každý družstevník kapitalistou a není tudíž vykořisťován.
A vědomí všech těchto aspektů i konsekvencí by současně mělo být zdrojem vysokého a realistického optimismu i víry v lepší budoucnost.
