Proč byla barbarsky zničena Jugoslávie?

5. srpna uplynulo 20 let od zahájení operace Bouře, při níž ozbrojení Chorvati „osvobodili“ Srbskou Krajinu tak, že z ní vyhnali asi 340 000 srbských civilistů, kteří zde po generace pokojně žili a 2 650 jich zabili...

Jugoslávie zdánlivě zanikla na pozadí akcí zahájených slovinskými a chorvatskými separatisty, ústících v masové etnické čistky, čemuž „požehnaly“ státy EU zejména kvapným uznáním Slovinska. Skutečný a primární důvod, který stál za rozpoutáním etnických válek a zločinů, jimž padlo za oběť asi 150 000 původních Jugoslávců (včetně pozdějšího bombardování Srbska letadly NATO a odtržení Kosova) však byl úplně jiný.

Tyto události se totiž odehrály jako součást politických a ekonomických přeměn, které na počátku 90. let probíhaly v celé východní Evropě. Dnes je již zcela zřejmé, že leitmotivem těchto přeměn byla privatizace státního majetku tehdejších tzv. socialistických států. A jak vidno, státní majetek se dal zprivatizovat alias ukrást těmto státům velice snadno. A byť Jugoslávie byla nejtragičtějším případem, prakticky všude měla tato privatizace zločinné souvislosti.

Výsledkem privatizace např. v ČR je, že v roce 2013 na celkovém základním kapitálu firem v ČR (2,33 bilionů Kč) dosahoval podíl zahraničních vlastníků 42% a loni v podobě jejich dividend "odteklo" do zahraničí 214 miliard korun. Ještě tragičtější je situace v "českém" bankovnictví: v roce 2012 z celkové bilanční sumy 1,7 bilionů Kč kontrolovali čeští vlastníci pouhé 1%, čili 17 miliard Kč (!) a jen v dividendách bank plyne do zahraničí ročně 214 miliard.

Jinou koncepci privatizace státního majetku Německé demokratické republiky měli němečtí sociální demokraté. Předseda německého privatizačního úřadu, sociální demokrat Detlev Rohwedder, hodlal 8 500 státních podniků s více než 4 miliony zaměstnanců privatizovat (všude, kde to bude možné) formou zaměstnanecké privatizace. Dostával výhrůžné dopisy a 1. dubna 1991 byl zavražděn odstřelovačem s puškou provenience NATO. Německo sice za Rohweddera drželo den smutku, ale jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni. Jeho nástupkyně, Birgit Breuelová z CDU, již preferovala rychlou privatizaci korporátními investory.

U nás pro zaměstnanecké vlastnictví horoval Miloš Zeman, ale nikdy nic konkrétního nerealizoval. V roce 2011 na diskusi k 17. listopadu byla položena 1. místopředsedovi polistopadové vlády, prof. Waltrovi Komárkovi, otázka, zda Miloše Zemana nevylekal osud jeho německého kolegy, popř. zda nebyl varován. Pan profesor odpověděl zcela výmluvně a následovně: „Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd. Tato země si zničila totálně celý svůj průmysl. Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem. Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně akorát nám nekradli naftový pole. Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný… A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.“ (Viz MDA Revoluce s lidskou tváří? - debata k výročí 17. listopadu 1989 ZDE ).

Jugoslávie však byla úplně jiným případem. Její ekonomika se od ekonomik sovětského bloku lišila tím, že nebyla státní (bolševická), ale vesměs družstevní, včetně faktického zaměstnaneckého vlastnictví podniků (tzn. sociálně demokratická). A takovouto ekonomiku zprivatizovat alias rozkrást nešlo, poněvadž zde funguje skutečná solidarita! Takže nejprve bylo nutno jugoslávské občany vzájemně rozeštvat a znepřátelit – proto přikrmili a pak ze řetězů pustili běsy národního šovinismu – a poté již bylo snadné rozbít Jugoslávii a po ní i Srbsko. Obludné peripetie v podobě etnických čistek, Srebrenice, operace Bouře či účasti zahraničních mudžahedínů v Bosně apod., byly již terciálními důsledky ekonomické loupeže a geopolitických zájmů.

A nedávné mnohamiliardové ekonomické aktivity amerických vojenských či státních činitelů, kteří pomáhali uloupit Kosovo, jsou příznačné hanebné: Americký velvyslanec v Prištině Christopher Dell obchoduje s kosovským kombinátem na obohacování rudy Trepča a mimo jiné zajišťuje práci pro kosovskou telefonní společnost, kterou majoritně vlastní Madeleine Albrightová. A její tehdejší podřízený humanitární bombarďák a generál ve výslužbě Wesley Clark si na investici do bývalého jugoslávského území vyčlenil 5,5 miliardy dolarů a jím vlastněná korporace Envidity požádala kosovské úřady o povolení k těžbě uhlí. Zmínit lze i Jamese Pardewa, který býval Clintonovým zvláštním vyslancem pro Balkán a legislativního ředitele Clintonovy rady národní bezpečnosti Marka Tavlaridese. Viz Kosovo pro generála ZDE nebo Návrat hrdinů aneb korporátní diplomaté v Kosovu ZDE

A před rokem a půl klony těchto lidských hyen upřely své krvelačné oči na Ukrajinu…