Orgie Paroubkova právního nihilismu

přijdou ČSSD draze - v podobě stovek milionů korun vyhozených za volební kampaň. Anamnéza je jasná. V partaji řádí právní nihilismus již od úrovně schůzí místních organizací a je veřejným stranickým tajemstvím, že tyto schůze jsou často neusnášeníschopné a jejich usnesení tudíž nelegitimní. Když se někdo ozve a žádá uvést do zápisu, že schůze byla neusnášeníschopná, místní atamani, mafiání a jejich klienti to vnímají jako vzpouru!

V rámci ČSSD tento právní nihilismus vyvrcholil trapným předsjezdem, jehož delegáti naprosto ostudné posvětili porušení stanov, spáchané dokonce Ústředním výkonným výborem a za Paroubkova otcovského dohledu. ČSSD je přesycena členy s právním vzděláním přičemž tito JUDři a Mgři shlíželi na porušování stanov s naprostou blahovolností. Jediný, kdo alespoň polohlasně protestoval, však nebyl právník, nýbrž Ing., předseda Ústřední kontrolní komise M. Starec. Jak to, že se nikdo ze socdem JUDrů, Mgrů a zodpovědných funkcionářů k jeho protestu nepřipojil? Jak to, že nikdo se socdem JUDrů, Mgrů a zodpovědných funkcionářů neprotestoval alespoň jako publicista?

Nyní tento právní nihilismus - zákon jsme přece my! - dospěl k orgasmu v podobě neústavního svržení Topolánkovy vlády s podobně nelegálním vyhlášením nových voleb (zda Topolánek onen aspekt neústavnosti vnímal a hrál jej jako kartu, která by k legislativní moci dostala pravicový Senát, lze pouze hádat). A tak byl zmíněný právní nihilismus napaden „právními puristy" typu Melčáka a Kalvody, což by ovšem lékaři označili jako komplikaci původní choroby.
Fakt, že se ÚS s názorem těchto „právních puristů" ztotožnil těžko komentovat, do hlav soudců nikdo nevidí. V právně nihilistickém státě typu ČR ovšem tato ústavně-soudcovská hranice sahá od státotvorného úmyslu až po nejhanebnější účelovost.

Byť někdo může lpění na zákonech, předpisech a stanovách považovat za bezduchý byrokratismus, lze říci, že právní nihilismus - tím, že  dostává k moci bezuzdné kariéristy a diletanty - způsobuje společnosti obrovské škody hospodářské, finanční i lidské a nejlepším důkazem jsou sedmimiliardové škody způsobené zaplavením pražského metra v roce 2002.

Technicky byla věc jasná: předpis nařizoval, že v okamžiku, kdy průtok Vltavy dosáhne hodnoty (tuším) 4500 kubíků, musí být metro uzavřeno. Technické čety byly připraveny atomová vrata okamžitě zavřít, ale rozkaz nepřicházel a ani nemohl, neboť primátor (a jistě to neměl ze své hlavy) stále vyzýval Pražany, aby používali metro jako nejbezpečnější dopravní prostředek! Obrovským štěstím bylo, že záplava nastala po půlnoci, kdy již byla podzemka mimo provoz. Kdyby zátopová vlna vnikla do metra v dopravní špičce, kdy centrem cestují tisíce lidí, došlo by k děsivému masakru. Z obecného ohrožení, ani za způsobené škody, však nikdo obviněn nebyl! Předpisy a zákony však jsou přitom jednoznačné...