Noc dlouhých nožů: Perzekuce nacistů fašisty!

4 roky před vypuknutím 1. světové války varoval francouzský generál Négrier, že, „...finanční společnosti se domnívají, že je povinností vlád vést války, aby zajistily jejich zisky.“ (Revue des Deux Mondes 1. srpna 1910). 1. světová válka sice skončila přijatelným rozdělením Evropy, světa i surovinových zdrojů, ale jako vedlejší a nežádoucí efekt zrodila novou velmoc – bolševické Rusko – i vizi světové bolševické revoluce...

Jako reakci na tehdy nevídaný válečný masakr i selhání elit zakládá 7. března 1918 zámečmík a básník Antonín Drexler v Mnichově pobočku strany Svobodný výbor pro německý dělnický mír (Freier Ausschuss für einen deutschen Arbeiterfrieden), kterou pak v roce 1919 Drexler, G. Feder, D. Eckart a K. Harrer přejmenovali na DAP (Německá strana dělníků – Deutsche Arbeiterpartei). Po skončení 1. světové války vyslala německá vojenská rozvědka do DAP agenta, který měl monitorovat její činnost. Měl hodnost desátníka a jmenoval se Adolf Hitler. Špion Hitler, údajně zklamán nízkou revolučností dělníků, usiloval o přejmenování DAP na stranu sociálně revoluční (patrně proto, aby ji bylo možné snáze zakázat). DAP posléze přejmenována byla, ale po vzoru rakouském – a proti Hitlerově vůli (!) – na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) – NSDAP.

Tak se navzdory Hitlerovi zrodil německý národní socialismus alias nacismus. Agent Hitler ovšem nelenil a v roce 1921 se zmocnil vedení NSDAP, vyštval ze strany prvního předsedu DAP, novináře a politika K. Harrera, zrušil všechny principy nitrostranické demokracie a pouhých 13 let poté s nácky tvrdě zatočil. Vysoce negativní roli navíc sehráli rasističtí antisemité zejména Alfred Rosenberg, Hans Frank (a samozřejmě A. Hitler).

Původní program DAP i NSDAP byl socialistický (převzatý 25 bodový národně socialistický program rakousko-sudetský) a působily zde osobnosti, které o socialistickou revoluci skutečně usilovaly: G. Feder, O. Strasser, E. Röhm a další.

Největší překážkou socialistů se ukázal být sám Hitler, který se jako nejvyšší "národní socialista" naopak těšil oblibě politických, ekonomických i finančních elit. Po nezdařeném pivnicovém puči mu – jako prominentnímu odsouzenci za vlastizradu – přišlo v dubnu 1924 do vězení popřát k narozeninám čtyřicet gratulantů včetně generála Ludendorffa.

Socialista Otto Strasser v 1925 v Národně socialistických listech rozvinul představy třídního konfliktu, redistribuce bohatství i možného partnerství se SSSR. V roce 1930 však pod titulem Ministerské křeslo nebo revoluce? Hitlera rovnou obvinil ze zrady socialismu – a byl nucen emigrovat do Československa. Gottfried Feder, který usiloval o zlomení moci vlivných bankéřů zestátněním bank a zrušením úroku a prosazoval antikapitalistickou politiku, byl sice v roce v roce 1931 zvolen předsedou ekonomického výboru partaje, avšak hlavní průmyslníci okamžitě odmítli NSDAP financovat; takže Hitler po nátlaku Kruppa, Funka, Thyssena, Schachta a dalších Federův politický vliv potlačil (a Feder po roce 1934 politiku opustil).

Nejsilnějším protivníkem politického a ekonomického establišmentu se ukázal být (Hitlerem z Bolívie povolaný a jako velitel SA ustavený) Ernst Róhm. Zatímco Hitler po vítězství ve volbách a jmenování kancléřem okamžitě vyhlásil konec národně socialistické revoluce, uvěznil komunisty a poté i sociální demokraty, Róhm naopak vyhlásil další revoluci, která měla znárodnit velké podniky, předat zaměstnancům rozhodování i podíly na ziscích, redistribuovat majetek šlechty a zavést sociální rovnost. Byť SA již disponovaly 3 miliony mužů, Róhm si byl vědom překážky, kterou představovala říšská armáda, a jíž jako ministr obrany velel konzervativní pruský generál Werner von Bloomberg a začal usilovat o tento post.

V průmyslové a finanční komunitě vypukl poplach a přes Hitlerovo ujištění, že další revoluce nehrozí, začal establišment na Hitlera tlačit: prezident Hindenburg, pohrozil, že pokud si Hitler nezjedná pořádek, zavede stanné právo! Vicekancléř Franz von Papen tvrdil, že Německu hrozí kvůli moci SA druhá revoluce, a že je odhodlán abdikovat.

Hitler reagoval tak, že v Noci dlouhých nožů (v ranních hodinách 30. června 1934) dal oddíly SS vyvraždit stovky příslušníků národně socialistické elity včetně Róhma či G. Strassera.

Noc Dlouhých nožů tedy fakticky ukončila národní socialismus a s mohutnou podporou finančně průmyslových elit se začaly dějiny fašismu. Charakteristické mj. národním šovinismem, Křišťálovou nocí, holokaustem a logickým Drang nach Osten, který měl navždy odstranit onu skvrnu 1. světové války, bolševismus.

Jaké z toho plyne poučení pro dnešek a zvláště pro levici? Inu, vcelku prosté: když se národní socialisté, komunisté a sociální demokraté nedokázali sjednotit, skončili svorně buď s fašistickou kulkou v hlavě nebo v koncentráku. I letos po sobě ČSSD, KSČM a Dělnická strana dštily zlobu – a (v době hospodářské krize!) skončily svorně v opozici. Máme přece demokracii, pardon, médiokracii (plus strojaře v roli ministra vnitra i „garanta“ právního státu)!

Nu a pokud by nefungovala diktatura médií, je vždy v záloze tradiční „operace“ finančních a průmyslových elit zvaná Noc dlouhých nožů (jak se dvojsmyslně vyjádřil expremiér Topolánek). Pregnantněji českou cestu k fašismu naznačil politolog B. Doležal v MF DNES 1. října 2003. V komentáři Bitva v níž všichni prohráli, ve kterém se zabýval eventualitami po tehdejším pádu Špidlovy vlády, šokoval následujícím odstavcem: "Pokud by ČSSD zvolila menšinovou vládu s tichou podporou komunistů, vydala by se už podruhé směrem, který se jí nevyplatil po roce 1945. A ČR by tím nastoupila tzv. chilskou cestu k demokracii (oklikou přes nějakého Pinocheta)."

A nemohl byste nám, pane Doležale, onoho českého Hitlera, pardon Pinocheta, identifikovat? Jisté je jen to, že by to nebyl pan Vandas; ten by spíše skončil jako Röhm.