Katastrofy antických „Titaniků“

Ve svém Soumraku Římské říše si historik Ammianus Marcellinus (narozen asi roku 322 n. l.) mj. stýská, že, "...místo filosofa je povoláván zpěvák a místo řečníka učitel kratochvilných umění, knihovny jsou natrvalo uzavřeny jako hrobky, ale zhotovují se...obrovské lyry, velké jako vůz," (a zmiňujíc tanec, informuje), "...můžeš spatřit tuze mnoho nakadeřených žen, které mohly... při svém věku porodit již tři děti, jak do omrzení šoupají nohama po podlaze a všelijak se kroutí.“ Pokud by nějaký dnešní Ammianus poukázal na explozi bavičských TV pořadů, na záplavu výhradně kratochvilných seriálů i na neschopnost Západu se dokonce biologicky reprodukovat, pak ona podobnost nevypadá vůbec náhodná!

Obě antické civilizace vykvetly a zanikly spolu se svým téměř identickým náboženstvím.

Věrouka starých Řeků i Římanů byla – oproti fádní Bibli – nesmírně pestrá a půvabná:Bohyně Gaia stvořila Zemi, nebi vládl Uranos. Seia chránila semínka zasetá do země, Segetia z nich vyklíčené stonky a klasy, Tutelina pečovala o bezpečnost sklizených zrn. Nad manželstvím bděla Hera, Alkestis udržovala manželskou lásku a Elethyia chránila ženy při porodu. Zeus dohlížel na athénské rody i na městská centra společenského života (tržiště, společenská shromáždění, apod.), rovněž střežil dodržování přísahy, trestal bezbožnost a překročení míry. Dodržování daného slova jistil Fides, Eunomia dohlížela na kázeň, Dike na spravedlnost a Eirene zajišťovala mír. Erynie trestaly prohřešky, Nemesis se mstila urozeným za pýchu, bohatým za nadutost a zločincům za násilí. Bůh smrti Thanatos, poslal duše zemřelých občanů do podzemní říše mrtvých. Ctnostné duše si zaslouženě vychutnávaly blaha v Elysiu a po čase se znovu převtělily v nějakého smrtelníka. Duše padouchů buď věčně trpěly v Tartaru, nebo se zde očistily a po čase putovaly do Elysia, atd.

Tato věrouka byla úžasně státotvorná a poskytovala starověkému člověku pevnou existenciální oporu v jeho konfliktu s neznámou přírodou i nevyzpytatelnou společností.

Zajímavým způsobem (nejspíše identickým se vznikem Desatera), byl za krále Numy Pompillia přijat systém bohoslužeb římských. Historik Livius o tom ve svých Dějinách (díl I) píše: “Numa… předstírá, že má noční schůzky s bohyní Egerií; tvrdí, že podle jejího pokynu zavádí posvátné obřady tak, aby byly bohům nejmilejší, a že ustavuje každému z bohů vlastní kněze." (Livius, "Dějiny", díl I).

Tento státotvorný "ateistický" akt spojený s věroukou v Římě vygeneroval i specifický (a antiliberální) ětos zvaný pietas: nejvyšší občanskou ctností byla péče o obec, až poté starost o rodinu a příbuzné a nakonec o vlastní blaho.

Původní vysoká úroveň antických demokracií i neuvěřitelně vysoká mravní i sociální vyspělost antického občana tedy neplynula, snad až na výjimky, z jeho sociální zralosti, ale z religiozity! Jakmile se vytratila posvátná úcta a hrůza ze (smyšlených) bohů, vznikla zcela chorobná konzumní společnost a zhroutila se nenávratně rodina i stát.

Dějinné peripetie jsou dobře známé

Rozpad tradiční řecké rodiny sondoval již Euripides a století po popravě jeho vrstevníka, kacíře Sokrata, údajně kazícího mládež náboženskou svobodomyslností, odmítajícího tradiční bohy a zavádějícího božstva nová, byli aténští bozi nadobro svrženi. Satirik Menandros už bez obav ze světských i božích trestů píše, že řeckými bohy se staly zlato a stříbro, za které lze pořídit všechno: přátele, soudce, svědky. Situaci nezachránilo .ani zbožštění vládnoucí hierarchie, zavedené Alexandrem Velikým. Vysoce majetná vrstva lichvářů a oligarchů, byl-li jí zaručen majetek, ochotně strpěla vládu i úhlavních barbarských nepřátel - Makedonců či Římanů.

V Římě se zvláštní signál blížícího kolapsu objevil již v roce 186 př. n. l.: Toho léta probíhaly v Římě každoroční oslavy boha Bakcha - a jakoby po vzoru orgiastického kultu staré kanaanejské bohyně Astarte, v jejíchž svatyních se provádělo sakrální smilstvo - se mravy i nejváženějších římských občanek odvázaly tak, že následoval proces se 7000 účastníky bakchanálií z nichž několik, včetně 4 kněží bylo odsouzeno k smrti.

Asi sto let poté reaguje na již zcela zmatenou dobu kupř. Lucretius a odsuzuje mravní úpadek římské šlechty, Satirik Catullus tepá rozvodovost a promiskuitu, císař Octavianus se pokouší podporovat rodinu, vzkřísit staré náboženství a mravy, leč marně. Étos vyprchal, Řím se ocitl u konce svých mravních sil a po pár stoletích peripetií slavili na jeho troskách vítězství opět barbaři.

Pokud při dnešní explozi sekulárního života a faktického zanikání křesťanské víry křesťané zdvíhají varovně prst a hrozí zánikem Západu, mají samozřejmě pravdu. Ale křesťanství není v tomto smyslu exkluzivní: stejný úpadkový mechanismus probíhal i u prakticky všech zanikajících kultur.

Zajímavé je i porovnání doby trvání náboženských kultur s érou ateistické kultury sovětské, která jako první vstoupila do vesmíru, která o sobě vyhlašovala, že spočívá na vědeckých základech, že je nejspravedlivější atp. Sovětská civilizace měla život skutečně jepičí!

Každá civilizace evidentně stojí a padá s náboženstvím (ideologií), na kterém vykvetla. Tento úděl neodvratně čeká i křesťanství a Západ. Otázka, kterou si musí položit každý, kdo se považuje za intelektuála, zní: Co s tím?.