Rozkvět regionů i okresů umožňuje systém, který zajistí, že finanční zdroje vytvořené v lokalitě budou používány na rozvoj místní ekonomiky.
Při vhodném zasazení do regionální (i národní) architektury pak tato koncepce zisky pro okresy i regiony ještě multiplikuje a má i zásadní národohospodářský význam. A nejen to; kromě přínosů ekonomických a rozvojových tato koncepce generuje i významné hodnoty etické jako např. lokální patriotismus; a v případě, že funguje na principech družstevních, jsou přidanými hodnotami i demokracie, solidarita a zodpovědnost.
A přesně takový systém funguje hned za humny ČR v Rakousku, a je zřejmě i jedním ze zdrojů sebevědomé ekonomické i politické suverenity této malé země.
Rakouští družstevníci jsou bohatší než soukromé banky!
Pozoruhodný model družstevního bankovnictví vznikl přirozeným vývojem v Rakousku a je jím třístupňový systém skupiny Raiffeisen.
Základní stupeň této finanční architektury tvoří klasická spořitelní a úvěrní družstva typu Raiffeisen. Jejich vznik v roce 1862 byl reakcí na tehdejší agrární krizi, kdy malorolníci a řemeslníci nedosáhli na půjčky bank (např. na nákup osiva), a museli si půjčovat od lichvářů. Raiffeisenky zakládali význační členové v obci, kteří za půjčky ručili svým celým majetkem a jejich finanční družstvo fungovalo jako neziskové – veškerý zisk byl vkládán do rezervního fondu.
Na sklonku roku 2011 těchto družstev v Rakousku působilo 530 (s 1 680 pobočkami). Zaměřují se hlavně na retailovou a malofiremní klientelu a poskytují služby svým členům na území celého Rakouska.
Druhý stupeň tvoří zemské banky (Raiffeisenlandesbanken) a těchto ústavů je v Rakousku celkem osm. Mají statut družstevních akciových bank a založily je právě ony družstevní Raiffeisenky (působící v příslušném regionu), které jsou i jejich akcionáři. Funkcí zemských bank je zejména koordinace a zabezpečování obchodních aktivit a vyrovnávání likvidity družstevních Raiffeisenek, spadajících pod danou oblast. Působí též jako banky pro velkoobchodní klientelu.
Třetí stupeň a vrchol celé bankovní skupiny tvoří centrální banka (Raiffeisen Zentralbank Österreich AG), jejímiž akcionáři jsou logicky jednotlivé zemské banky. Centrální banka se zabývá mj. komerčním a investičním bankovnictvím a přijímáním strategických rozhodnutí pro celou skupinu. Vyvíjí i aktivity v oblastech v mimo bankovnictví (vlastní akcie dalších společností) a je navíc mateřskou společností dceřiné Raiffeisen Bank International AG, jejímž prostřednictvím skupina Raiffeisen působí i na území střední a východní Evropy.
Druhý a třetí stupeň tedy tvoří akciové společnosti, jejichž akciové podíly vlastní instituce ze struktury o stupeň nižší. Tento systém zabezpečuje, že zisky zůstávají v lokalitě, kde byly vytvořeny a navíc do ní plynou i dividendy z její zemské a nepřímo i z centrální banky.
Ekonomické výsledky, kterých družstevní skupina Raiffeisen dosáhla koncem roku 2011, tedy v době vrcholící bankovní krize, jsou impozantní: Její bilanční suma činila 309,7 miliard eur (8, 3 bilionů Kč) a dosáhla zisku 2,539 miliardy eur (68,5 miliard Kč). Naproti tomu akciové a privátní banky působící v Rakousku disponovaly celkovou bilanční sumou jen 255,9 miliard eur (6 9 bilionů Kč) a vykázaly celkovou ztrátu 0,398 miliard eur (10,7 miliard korun). Bilanční suma všech 50 bank působících v ČR činila tehdy pouhých 4,5 bilionů korun!
Aktuální situace v ČR řadí naši zemi na úroveň kolonie
Finanční systém fungující v ČR byl nastaven na co nejvyšší odčerpání peněz z okresů, regionů i země a jejich odliv do zahraničí formou dividend (a dokonce i outsourcingů). Od vzniku ČR zde působí přibližně 50 bank s bilanční sumou celkem 6 bilionů korun, přičemž banky se sídlem v ČR, disponují pouhým 1% z této bilanční sumy. Větší banky provozují i okresní pobočky, nicméně veškeré zisky zde vytvořené mizí v zahraničí; a nyní – za naprostého nezájmu politiků – banky přestávají vyplácet dokonce i úroky z vkladů, čímž mj. znehodnocují konta místních podnikatelů u poboček těchto bank. Stejně alarmující je skutečnost, že z celkového majetku českých (nefinančních) firem v hodnotě 2,5 bilionů korun, vlastní zahraniční podnikatelé firmy za více než 1,25 bilionu. V českých rukách zůstaly především malé podniky a živnosti; a právě ony by se mohly stát motorem lokálního bankovnictví
Česká varianta rakouského modelu? Cesta zarubaná!
Na maximální potlačení lokálních finančních aktivit jsou nastaveny i předpisy ČNB. Zatímco euro legislativa požaduje pro založení úvěrní společnosti minimální základní kapitál ve výši 5 milionů eur (a tato suma platí pro i rakouské „kampeličky“), ČNB stanovila pro vznik banky základní kapitál ve výši 0,5 miliardy korun!? To samozřejmě vylučuje možnost založení malých okresních či podnikových bank. Výjimku mají kampeličky, jimž k založení stačí základní kapitál výši 35 milionů korun. Takže zde jsou reálné možnosti; základní podmínkou je ovšem novelizace neuvěřitelně diskriminačního, likvidačního a patrně i protiústavního zákona prosazená KSČM a ČSSD a schválená 9. prosince 2014.
Viz mj. §1(8) Družstevní záložna není oprávněna nabývat přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu právnické osoby, stát se členem, společníkem, akcionářem právnické osoby, či jiným způsobem nabývat vliv na řízení právnické osoby.
PROJEKT KAMPELÍK 2016
Zmíněný legislativně správní chaos i odlišný historický vývoj mají za důsledek, že racionální implementace rakouského vzoru do českých podmínek má více variant (včetně role radnic, hejtmanstvích a vlády), a jedna politická strana takový projekt nemůže realizovat.
Současně je nutná obroda dřívějšího lokálního patriotismu; zakládajícími členy (osoby fyzické i právnické) okresních finančních ústavů by měly být místní elity: významní ale i menší lokální podnikatelé a živnostníci (mj. družstva podnikající v lokalitě) i zdejší patriotické osobnosti a spolky (sportovní kluby, divadla spod.) a rovněž přilehlé obce, které projeví zájem.
Okresní finanční ústavy mohou mít teoreticky různý statut: a) Neziskové finanční úvěrní družstvo typu Raiffeisen, b) Ziskové finanční úvěrní družstvo typu kampeličky či Schulze-Delitzsche nebo c) družstevní akciové banky. Bude na těchto okresních úrovních efektivnější homogenní, nebo heterogenní statut? Je zde možná či žádoucí role státu jako spoluzakladatele?
Tyto a mnohé další problémy by měly být řešeny v celospolečenské diskusí
