Začněme naší ústavou

Novodobý rádoby „politik“ Vít Bárta nám jasně ukázal, jakým směrem se ubírá naše zastupitelská demokracie a systém soutěže politických stran. Dnes nám musí být jasné, že nejde jen o morální vlastnosti jednotlivých politiků, ale i o systém správy obce a obecné blaho, jež jsou zakotveny v Ústavě ČR. Pokud tento systém nebude změněn, můžeme jen čekat, jak se naše „současná demokracie“ rozpadne na padrť.

V naší ústavě je spousta ustanovení, která nás mají ujišťovat, že jediný správný a spásonosný demokratický systém správy země je čistý zastupitelský systém a soutěž politických stran. Tato mylná představa je lidem podsouvána od nepaměti.

Tak např.  preambule ústavy končí. „…..prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

Dále: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran ……...“ nebo „Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.“

Jediné, co můžeme tvůrcům naší ústavy přiznat, kdy je rozhodování svěřeno všem občanům, je ustanovení v článku 2/bod2: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“(nesmyslnost tohoto ustanovení objasním později)*

Naskýtá se nám v této souvislosti otázka o podstatě demokracie, tedy vlády lidu. A naše ústava o tom vypovídá: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Lid je tedy nejvyšší autoritou.

Je tedy vůlí lidu, tj. 8 500 000 voličů, aby veškeré rozhodování o správě jejich země bylo svěřeno do rukou 200 zastupitelů? A to bez jakékoliv osobní odpovědnosti, bez možnosti odvolání voliči mezi volbami. (Nikdo snad nebude považovat za nějaký motivační prvek pro poslance volby jednou za čtyři roky)

Kdo o tom rozhodl? Určitě né ty miliony voličů.

Takže, kde je ta demo – kracie? Vidíme, že naše ústava v žádném případě nesplňuje požadavky demo - kratické společnosti.

Abychom si to osvětlili na nějakém příkladu, představme si nějakou maličkou obec, která čítá třeba 300 voličů. Těchto lidí není tolik, aby se nemohli scházet na veřejném shromáždění a řešit věci společné správy a veškerého spolužití v obci. Veřejné shromáždění není nějaký výmysl, ale historicky doložitelný systém, který se využíval v daleké minulosti k řešení veřejných věcí při správě obce, kdy občané potřebovali uzavírat mezi sebou společenskou smlouvu a v některých malých komunitách v USA nebo Švýcarsku se používá dodnes. Občané se setkávají, diskutují a hlasují o společenské smlouvě. Můžeme zde mluvit o tomto veřejném shromáždění jako o prvotním příkladu demokratického ideálu.

Tak tedy, když přijdu na takové veřejné shromáždění občanů, kde nerozhoduje žádný král, předseda, rada starších, a jsem dospělý, svéprávný občan, člen té obce, jaká mám práva? To vyplývá z toho, jakými demokratickými principy se toto veřejné shromáždění  řídí.

Co si mohu představit pod těmito principy?

Každopádně, jako svobodný občan, mám rovné právo v rozhodování. Nikdo nemá hlas navíc nebo právo konečného verdiktu. Pokud jsme opravdoví demokraté, uznáváme, že demokratický ideál je postavený na základním principu, kdy neexistuje vyšší autorita, než jsou lidé. Tito lidé jsou si na shromáždění rovní. Pokud ne, toto shromáždění by nemohlo být demokratické.

Dalším demokratickým principem tohoto veřejného shromáždění je právo na iniciativu. Každý člen shromáždění má stejné právo na předložení návrhů. Toto právo může být vázáno na nějaká pravidla (třeba podání návrhu 14 dní předem aj.),ale tyto pravidla musí platit pro každého člena shromáždění.

Důležitým principem je i pravidlo většiny. Ideální případ, kdy všichni souhlasí s návrhem, je obyčejně nedosažitelný a proto, když chceme minimalizovat nepořádek, použitím pravidla většiny dosáhneme nejmenší počet neuspokojených lidí.

K tomu bychom měli chápat, že rozhodnutí většiny oproti menšině nesmí být považováno jako nějaký absolutní „triumf“. Tímto by demokracie velice trpěla.

Problém, kdy se shromáždění nezúčastní všichni členové, vyřeší čtvrté pravidlo a to tzv. mandátové pravidlo.

Vždy bude existovat část členů komunity, kteří se nebudou chtít zúčastnit na rozhodování v některých otázkách (nemají čas, věří, že nemají dostatek vědomostí nebo nemají zájem). Takoví lidé se automaticky považují za takové, kteří dávají mandát těm, kteří se shromáždění zúčastní. Tito lidé si však uvědomují, že rozhodnutí na shromáždění se týká i jich a budou se jím řídit, i když se veřejného shromáždění nezúčastní.

Na závěr tohoto výčtu principů můžeme říci, že jsme zde stanovili nevyhnutelné prvky pro fungování veřejného shromáždění a které můžeme považovat za prvky „pravzoru demokracie“ 1)

A jak je to s tou naší zastupitelskou demokracií?  Můžeme tvrdit, že je vůlí většiny z těch 8, 5 milionu voličů, aby za ně rozhodovalo ve všem 200 zastupitelů?

Podle toho, jak se naši politici chovají a co dnes vidíme, můžeme zde použít i názory politiků z jiných zemí. Není v tom žádný rozdíl.

Bývalý ministr spravedlnosti Spolkové republiky Německo T. Dehler se kdysi vyjádřil jednoznačně: „ Podle mne je nepochopením podstaty demokracie věřit, že parlament je vykonavatelem vůle lidí. Myslím si, že podstatou zastupitelské demokracie je něco úplně jiné: je to opravdu parlamentní aristokracie. Členové mají povinnost a příležitost jednat s lepším přehledem, nejlepším poznáním, než má jednotlivý občan.“2)

Na závěr se ještě vrátím k tomu* ustanovení ústavy v článku 2/bod2: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“

Autoři ústavy nejdříve přisuzují lidu veškerou státní moc, lid je nejvyšší autoritou, ale pokud chce lid o něčem rozhodovat, nemá k tomu žádné pravomoci, nástroje.

Není to postavené na hlavu? O čem nás autoři ústavy přesvědčují? Že parlament byl dřív než lidé? Že lidé se musí parlamentu nejdříve pokorně dovolit, než něco chtějí?

Nemělo by být v článku2/bod2 tedy, že Lid si stanoví, kdy bude vykonávat moc pomocí zastupitelů ?

Každopádně, každý z těch 8,5 milionu voličů naší země by se měl ptát sám sebe, jestli se cítí být součástí výrazu na začátku naší ústavy „My, občané…“, když nedostal možnost hlasovat přímo o této ústavě v referendu.

Měl by se ptát, jestli tato ústava splňuje požadavky z hlediska naplnění základních prvků „pravzoru demo – kracie“.

Měl by též uvažovat, jestli mu vyhovuje současný systém parlamentní aristokracie.

Koneckonců, měl by se i ptát sám sebe, jestli žije v demokratické společnosti, respektive, jestli se cítí být nejvyšší autoritou při správě věcí společných.

1);2) Jos Verhulst & Arjen Nijeboer – Přímá demokracie, fakta a argumenty