Čokoláda jako lék na nesnášenlivost

Nedávno jsem znovu, s chutí zhlédl výborný film Čokoláda. Příběh lidí jedné malé francouzské vesnice z 50. let ve mně vyvolal asociace k vnímání současníků všeho cizího, jinakého, něčeho, z čeho mají strach a co může narušit jejich zaběhnutý životní rámec.

Film Čokoláda (volný obsah)

Když do vesnice přijde neznámá žena s dcerou, aby si tam otevřela obchod s čokoládou, vidí to místní šlechtic jako narušení zaběhnutého stereotypu života ve vesnici. Všemi možnými prostředky se proti ní snaží působit na místní obyvatele, aby její podnikání bojkotovali. Především prostřednictvím mladého místního faráře, kterému upravoval kázání, a ve kterých nabádal k nepřátelství, nenávisti proti „hříšné čokoládě“.

Žena se ale nedá odradit a postupně si její exotické čokoládové dobroty podmaní mnoho obyvatel. Ale nejen to. Je to i její otevřenost, vlídnost a ochota jim naslouchat. Ty dobroty mají na ně takový vliv, že se potom vymaňují z úzkoprsého a křečovitého životního mravnímu návodu, hlásaného místním šlechticem a nebojí se podléhat různým pokušením nebo se v nich projevují naplno přirozené citové vztahy jako je láska, dobrosrdečnost a tolerance.

Po řece k vesnici dorazila navíc skupina lidí putujících světem na lodi, aby se občerstvili, nabídli místním nějakou tu službu a aby si přivydělali na živobytí. I to vidí místní šlechtic za velký problém, a aniž by je znal, mluvil s nimi, pokládá je za zlo a organizuje i proti nim „opatření“.

Nevolá po násilí proti nim, ale po ignoraci jich, k neposkytnutí jim žádných služeb nebo jakékoliv pomoci.

Každý z místních si to potom vysvětlí jinak. Někdo neprodá dítěti malinovku, někdo zavře krám, a když je situace vyhrocená, někdo těm cizím podpálí loď. Potom i šlechtic vidí, co způsobil svou nenávistnou kampaní a že se mu to vymklo z ruky.

Vždyť on chtěl jenom, aby nikdo nenarušil dlouholeté tradice života ve vesnici.

Na druhou stranu žena z čokoládovny od prvé chvíle vidí lidi z lodě přirozeně jako lidi stejného osudu. Soucítí s nimi, poskytuje jim v čokoládovně útočiště a zároveň se snaží pomocí čokolády, míchané podle starých mayských receptů, napravovat vztahy místních k lidem z lodě. Ale není to vlastně tou „zázračnou čokoládou“. Ta se stává příjemným prostředníkem. Je to tím, že se lidé mezi sebou poznají a zanikne tím spousta bariér, pramenících ze strachu z něčeho cizího, odlišného a nepoznaného.

Nakonec i šlechtic, když už neví kudy kam a po božím vnuknutí při motlitbě se vypraví sám na trestnou výpravu, aby zničil čokoládovou výzdobu v obchodě, ochutná nedopatřením tu „hříšnou čokoládu“. Jako smyslů zbavený do sebe naláduje kvantum té pochoutky, o které lidé mluví jen při zpovědi.

Jeho smysly se uvolní tak silně, že ve výloze usne. Druhý den ráno ho najde farář a spolu s ženou z čokoládovny mu pomohou vstát. Místní autorita, šlechtic, vykladač jediné pravé morálky se upřímně omlouvá. Žena z čokoládovny smířlivě nabízí, že nic nepoví.

Následuje potom kázání faráře v místním kostele, které již není upravované místním šlechticem. Je to nepřipravený spontánní projev, ve kterém zaznělo i toto: „Nestačí naši dobrotu měřit jen tím, co nečiníme, tím co si upíráme, čemu odoláme a koho odvrhneme. Važme si sami sebe za to, co umíme přijmout, za to, co stvoříme a komu pomůžeme.“

Místní lidé v té chvíli zakusili něco nového, něco, co projasnilo jejich duši. I místní šlechtic se změnil a život ve vesnici dostal zcela novou svobodnější atmosféru.

Asociace k dnešku

Během filmu a po něm se mi vybavovaly situace z dnešní doby, kdy jsme i my konfrontováni s něčím novým, nepoznaným, budícím obavy a strach.

V mysli se mi tak najednou zjevovaly místo ženy z čokoládovny čeští muslimové, místo místního šlechtice Okamura, Konvička, Vandas a jiní novodobí hlasatelé nesnášenlivosti. Místo lidí z lodi jsem viděl Romy nebo uprchlíky ze Sýrie, vesničany zase jako nás současné lidi.  Naskakovalo mi to tak spontánně a já jsem přemýšlel o tom, jak by to všechno nenávistné běsnění mohlo skončit, kdyby se ti již zmínění hlasatelé dostali k nějaké větší moci.

Myslím, že tato obava je oprávněná. Fašizace společnosti, xenofobie a nesnášenlivost nespadají k nám z nebe. Jsou důsledkem zhoršujících se sociálních podmínek obyvatel. Spousta lidí totiž nevidí, že nás politické špičky právě tam směřují. Pokud se připravují obchodní dohody TTIP, CETA, TISA, potom to nebude ve prospěch a zlepšení životních podmínek prostých lidí, ale národní státy se stanou vazaly nadnárodních korporací a nebude proti tomu ochrany. Zbytky sociálních jistot se rozplynou. Mezi lidmi nastane mnohem větší chaos a strach, než je nyní. Potom se fanatici ozvou znovu. Jejich hlas bude ale mnohem silnější. V zájmu národa, homogenní struktury společnosti, přirozeného výběru. To už tady přeci bylo a víme, co nás to stálo.

Je jedno, jakou kdo má rád čokoládu

Existuje mnoho druhů čokolády. Když se lidé setkávají v cukrárně u čokolády, každý si dá tu, která mu sedí. I tím jsou ti lidé odlišní a neodsednou si od sebe jen proto, že každý pije jiný druh. Je to základní předpoklad pro soužití nás všech, který nás vzájemně obohacuje v tom, že se navzájem poznáváme a ochutnáváme i z čokolády druhého. Filozof Milan Valach to kdysi ve svém článku o multikulturalizmu vystihl jako „hledání společného, onoho obecně lidského společného a skrytého za vzájemnou kulturní odlišností, tato schopnost uvidět odlišného druhého jako sebe samého.“

Je jasné, že otázky soužití všech lidí na světě jsou mnohem složitější (viz odkaz M. Valach), přesto se naskýtá otázka, co je pro nás (rod homo sapiens sapiens) v soužití přirozenější, abychom přežili? Je to konflikt nebo spolupráce?

 Je tu ještě jedna věc.

Není lehké určit, která čokoláda komu chutná. Člověk na to musí mít zvláštní schopnost, jako tomu bylo v případě ženy z čokoládovny ve výše uvedeném filmu, aby to odhadl. Ale možná to není až tak zvláštní schopnost. Mohlo by to být jen prosté dlouhodobé poznávání a setkávání se s mnoha různými lidmi. I za konáním těch místních šlechticů nebo novodobých hlasatelů nesnášenlivosti se skrývají prosté lidské pohnutky. Když je budeme znát, potom jim budeme moci nabídnout ten správný druh exotické čokolády, podle starobylého mayského receptu.

 Všichni jsme jednoho rodu

My všichni, bez rozdílu všeho, jsme členové rodu Homo sapiens sapiens. Jsme vybaveni pudem sebezáchovy a je přirozené, že v nás vyvolává obavy, strach z ohrožení, když k teroristickým útokům dochází v Evropě.

V atmosféře vzdálených válečných konfliktů, které plodí válečné uprchlíky, a ve světle emocionálního hodnocení teroristických útoků potom generujeme v našich myslích nové iracionální nepřátele.

Než někoho „kulturně upálíme“, dejme si tu správnou čokoládu a přemýšlejme, jestli příčina všeho není úplně někde jinde nebo v nás.