.....aneb pochodu nespokojenosti v Plzni se nezúčastnilo 200 anarchistů...... Až do soboty 22.10.2011 jsem se o anarchistické hnutí nijak zvlášť nezajímal a moje vědomost o tomto hnutí byla ohraničena jen obecným významem slova anarchie.
Nicméně jelikož jsem člověk, který nehodlá nečinně přihlížet současnému stavu v naší společnosti a snaží se hledat alternativy k ní, byl jsem potěšen, že v Plzni, kde bydlím, se konečně taky něco děje. Mimochodem, každý čtenář s otevřenou myslí mi snad dá za pravdu, že současný politický i ekonomický systém „dostává na frak“.
Vraťme se k pochodu. Na facebooku jsem našel tuto událost a v sobotu 22.10. spolu se svou manželkou, přidal se i syn, společně jsme vyrazili na Chodské náměstí, kde mělo všechno začít. Manželka měla nějaké obavy, když jsme míjeli v postraních ulicích policejní auta, poté se však zděsila, když uviděla, kolik policistů bylo na jednom místě na výše uvedeném náměstí. Musel jsem ji ubezpečit, že jsou tady od toho, aby nás chránili.
Já jsem si zase všiml, že mezi lidmi pobíhá neobyčejné množství osob s bloky, mikrofony, kamerami, fotoaparáty. Prostě pro mne to byl významný zájem médií o tuto akci. Asi dobrá propagace.
Po několika vystoupeních řečníků jsme se začlenili do zformovaného průvodu, před tím jsme si ještě vybrali papírové desky s různými hesly. Mě zaujalo heslo „Demokracie? Jen si ji zkus na pracovišti.!“ Dobré k zamyšlení, nebo chcete-li ekonomická demokracie od Davida Schweickarta nebo v praxi zavedený Mondragorský kooperativ.
Když jsem během akce pořizoval fotky a videa, nebylo patrné, že všichni účastníci jsou anarchisti. Tedy v mém okolí to bylo zjevné. A ani já jsem se v tu chvíli necítil být anarchistou. Jak na to přišli všichni ti novináři, je mi záhadou. Že by měli nějaký šestý smysl?
Většina účastníků byli mladí lidé, což mne potěšilo, protože kdo jiný by měl být nositelem změn. Tím nechci pochybovat o starších ročnících, včetně mne, že nejsme schopní nějakých změn. Asi zde lze použít rčení „uvnitř mladý“, kdo je schopen pochopit mladé lidi. Mnoho z nich k anarchistům určitě patřilo (vlajky), nebo byli sympatizanti tohoto hnutí, nelze říci, že to byli všichni, jak hlásala ve svých titulcích článků všechna možná média.
Ale je tady jedna zkušenost. Až budu organizovat nějakou akci, pozvu ke spoluúčasti anarchisty, ti mediálně táhnou.
A pokud se bude člověk trochu zajímat o toto hnutí, jako jsem to udělal já, jelikož jsem byl médii pasován na anarchistu, dozví se na jejich stránkách třeba toto:
„Jsme přesvědčeni, že alternativa je možná. Nejsme sociální inženýři ani dogmatici, abychom tvrdili, jak by měla přesně vypadat. Chceme o alternativách především vyvolat diskusi. Jako anarchisté a anarchistky se však domníváme, že má-li jít o skutečnou alternativu a ne o pouhou variaci na poznané autoritářské systémy (kapitalismus, bolševismus apod.), měla by být založena na následujících principech: samospráva (každý se může podílet buď přímo, nebo prostřednictvím úkolovaných a kdykoli odvolatelných zástupců na záležitostech, které se jej týkají), svoboda (každému je umožněn jeho osobní rozvoj, pochopitelně s respektováním svobody druhých) a sociální spravedlnost (spravedlivá organizace ekonomiky, která by měla uspokojovat potřeby každého místo toho, aby sloužila zisku úzké skupiny). Naším cílem je emancipovaný člověk žijící ve společnosti založené na uvedených principech, kde se může plnohodnotně spolupodílet na jejím fungování a v co největší míře rozhodovat o svém životě. „
Ať už naši nespokojenost nazýváme, jak chceme, měli bychom přemýšlet též o tom, co by mělo přijít po změně. Anarchisti to zřejmě vědí. Přemýšlí o tom i ti, co je kritizují nebo je odsuzují?
A ještě malý vzkaz novinářům: účelový titulek vás vždy odhalí ze lži.
