Sladká vánoční pohádka o Jindříškovi, Miloušovi a ostatní té hradní smetánce

Když psal v létě Jindříšek Ježíškovi, aby mu a nám všem letošní Vánoce nadělil alespoň trošku sněhu, netušil ještě, že to Ježíšek s tím sněhem špatně pochopí a že letošní Vánoce nebudou tak Růžové, jak si představoval.

Netušil, že Vánoce stráví bez Milouše, Jirky, Vráti, Martina a ostatních z Hradu.

A přitom to začalo tak nevinným a dnes věděno hloupým předsevzetím. Jindříšek si totiž minulý rok slíbil, že zhubne, což nemohlo uniknout zejména všímavému Miloušovi.

Při jedné z všedních lednových večeří musel Jindříšek chtě nechtě s pravdou ven.

„Copak Jindro, dnes jsi spořádal jen půl kila tlačenky a tři jitrničky a ovaru ses ani nedotkl… Děje se něco, můj milý kulaťounký příteli?“ dobíral si jej Milouš.

„Ále…“ povzdechl si Jindříšek a Jirka žužlaje střívko pohotově dodal: „A z té poslední jitrnice měl jen necelou půlku, tu druhou mu přece odkrojil Vráťa pro Martina.“

Milouš pokýval hlavou, naučeným oblíbeným pohybem dopil druhou lahev slivovice a pohladil svého ocáskem vrtícího německého ovčáčka.

„Jindro, ty mi něco tajíš, s tebou se něco děje, kde jsou ty časy, kdy jsi vedl v konzumaci tlačenek o dvě délky.“

„I o tři,“ podotkl Jirka, „když jsi měl virózu, Milouši, vzpomínáš?...“

„Vzpomínám, Jirko, budeš to ještě jíst?“ řekl Milouš a dojedl poslední hrst škvarků, aniž by čekal na odpověď.

Jindříšek se snažil pohledem rozptýlit a pozoroval Vráťu s Martinem, jak si něco čmárají na ubrousku. To je azbuka, blesklo mu hlavou.

„Jindro, no tak ven s tím, víš, že tě znám, přede mnou nic neutajíš, no tak, Jindříšku, ven s tím, pověz nám, co se s tebou děje,“ naléhal Milouš a šimral Jindříška holí na podbradku, až to šustilo.

„Ále nic,“ culil se Jindříšek a vzdoroval lechtání, „níííc, nic, níííc.“

„Ven s tím, můj milý vzdělaný příteli,“ nepřestával Milouš a holí mu zajel do podpaždí.

„Níííc, níííc,“ zajíkal se Jindříšek.

„Před námi nic neutajíš, Jindro, spusť,“ dloubal do něj stále silněji, až se Jindříšek vyloupl z křesla a vrtěl se zády na podlaze jako obří špekový knedlík.

„Dóóóst, dobrá, dóóóst!...“ otočil Jindříšek a vyšel s pravdou ven.

„Držím dietu,“ přiznal sklesle, jakoby se provinil.

„Što?!“ vyprskl Martin a hned se opravil, „Co?“

„Držím dietu,“ rezignoval Jindříšek.

Po chvíli ticha pronesl Milouš smířlivě: „Jindro, je to tvoje věc… A berme to z té lepší stránky, František má radši štíhlé kluky, takže se tvoje šance na velvyslance vlastně zvyšuje.“

Od té chvíle Jindřiška všichni svým způsobem podporovali, protože věděli, že držet dietu v jeho podání znamená jen nejíst tolik jako oni, normální lidi, a rozhodně nejde o nějaké sebemrskačské odříkání základních životních potřeb, k nimž konzumace zabijačkových pochutin patří.

Co však Milouše vnitřně sžíralo, bylo podezření, že se Jindříšek stále více těmto laskominám vyhýbá a přeorientovává se z masných produktů na buchty, koblihy a podobné sladké nesmyslnosti, což už by Milouš musel brát osobně, protože pohrdání tím, co nám selátka dávají, je zavrženíhodné a neakceptovatelné.

Už od léta a s blížícím se podzimem stále častěji si Milouš na Jindříškovi všímal podezřelé věci, která mu pořád vrtala hlavou, až se jednou rozhodl na něj udeřit.

Při další všední zářijové večeři, kdy sotva usedli ke stolu, se neudržel.

„Jindro,“ řekl přísně otcovsky, „proč sis naložil jen jednu jitrnici, snad to prasátko nezemřelo zbytečně?“

„Víš, přece, že se držím zpátky, Milouši.“ připomněl Jindříšek.

„Zpátky?!“ zvýšil Milouš hlas, „Zpátky?! A co je tohle!“

Milouš vylovil Jindřiškovi holí z podbradku bradičku a zvedl mu hlavu, aby si hleděli přímo do očí.

„Co to máš pod nosem, jsi celý od cukru, že jsi jedl buchtu nebo něco podobně odporného, přiznej se.“

„Nejedl, Milouši, přísahám.“ řekl Jindříšek a otřel si obličej.

„Nelži.“ Nepřestával Milouš.

„Nelžu, Milouši, já ani buchty nemám rád, fakt, já, já, já nejsem na buchty.“ bránil se Jindříšek pravdivě.

„Nelži mi, ty kluku jedna nezvedená, vidím ti až do tvého sladkostí zkaženého žaludku.“

„Nelžu, Milouši, fakt, a.. a.. asi jsem se umazal od křídy, víš přece, jak jsem kreslil na tabuli to rozmístění květináčků ve vedlejším sále, tak jsem se asi otřel a bylo to… Sladkosti nemám rád, věř mi.“ vymlouval se Jindříšek, ale Milouš mu nevěřil ani za mák.

„Dobře,“ zalhal Milouš, vyndal mu hůl z podbradku a v mysli se mu honila malá kvíkající selátka a velká chrochtající prasátka a obrovská touha poznat pravdu, čím se ten jeho nejkulaťoulinkatější kamarád živí, když ho ztratí z dohledu.

Věděl, kdo z jeho hochů je nejlepší a koho na něj nasadí, prověrka neprověrka. Přemýšlel o Vráťovi, o Martinovi, o chlapcích z východu a byl si jist, že tomu všemu přijde na kloub. Že by, zatraceně, skutečně nejedl buchty? Tomu se nedá věřit, lže, přesvědčoval se Milouš a v ústech se mu převalovala pachuť arménského koňaku.

Snad se, nedej bože, necpe koblihami, a ještě k tomu od Andreje! No fůůůj!!!...