Z vnějších projevů jeho mentálního rozpoložení se zdá, že mu škodí už i jen tein a kofein. Nařizovat lidem v autech nošení roušek se jeví jako důsledek možné závislosti nebo rozvíjející se choroby.
Po bezprecedentních zásazích do základních práv jako jsou svoboda projevu, nedotknutelnost osobní integrity či právo na vzdělání, zde máme staronové zhmotnění zásahu do práva na soukromý život. Představa, že mi plukovník nařídí, abych u mě v bytě seděl s rouškou, když přijde soused na návštěvu a taky bude muset mít roušku, je patrně natolik absurdní, že to zatím nařízeno není.
Ovšem nařídit někomu, že ve svém autě musí mít roušku, když souseda (taky v roušce) sveze třeba do práce, už plukovníkovi natolik absurdní nepřijde, ačkoli je to stejný soukromý prostor jako sedačka v obýváku a požívá stejné ústavní ochrany.
Vymezením soukromého prostoru ve vztahu k automobilu se judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, již zabývala, takže je možné si to dohledat (např. II. ÚS 1221/16 nebo Stanovisko Unie obhájců ČR č. 4/2019 z 27. 5. 2019). Toto vymezení bylo nutné vyjasnit v rámci trestního práva v souvislosti s povolováním odposlechů.
To ale nic nemění na skutečnosti, že prokázat v rámci správního řízení nelogičnost toho, proč je nutno mít na sedačce v autě roušku, zatímco na sedačce v obýváku se stejným člověkem nikoli, nebude příliš složité. Podobné plošné zásahy státu do soukromí osob jsou jen důkazem zoufalství a chaotičnosti a nepochopení reality, že státní moc lze uplatňovat jen na základě zákona a v jeho mezích, bez ohledu na to, jak dlouho její představitelé zevlovali či jak moc jsou nekompetentní. Pochopitelně existují výjimky, kdy soukromý prostor je veřejně přístupný (např. obchodní dům nebo autobus) a tam je potom logické, že je větší pole pro kreativitu v nařízeních a zákazech pro ochranu veřejného zdraví, ale ochrana veřejného zdraví omezováním základních práv v soukromém prostoru je velmi limitována.
Proto se nenechte buzerovat policií, že ve svém autě s kamarádem nemáte roušku, je to vaše věc a vaše ústavní právo na soukromý život.
Je smutné, že kdykoli se plukovník dostane do diktátorského rauše lampasáka, nemá poblíž někoho příčetného, kdo by mu sdělil, jak se věci mají, a co je nebo není zákonné. Ať to třeba vyzkouší nejprve doma, ale s maximální obezřetností, aby mu manželka nedala pár facek, a teprve pak se na každý nový nápad zkusí střízlivě podívat. Možná by jen stačilo, kdyby mezi svými stupidními skeči na Twitteru občas zalistovat Ústavou.
Zkrátka: „Neposlušně hlásím, že ve svém autě, zaplaceném z mých peněz a používané k soukromým účelům budu jen já rozhodovat o tom, koho a jak ustrojeného svezu. Pohov! Odchod!!!“
