Velká zimní sportovní událost se blíží do finále, ale my už nyní víme, kdo nás zklamal, kdo nás nenadchl, kdo naopak velmi potěšil a kdo je a bude zatracován a kdo oslavován, a komu se na jeho počest budou stavět sochy a haly, aby měl kde trénovat. Konečně víme, kdo je mistrem světa ve všemožných pro normálního smrtelníka nenormálních nebo naopak zcela běžných disciplínách, čůrání do dálky nevyjímaje.
Všichni jsme dozajista jásali, když se potvrdilo, že Martin S. je výborný v čůrání do dálky nejen na národní úrovni, ale i na té světové, což dokázal bohatou sklizní medailí ve všech čůracích disciplínách, v čůrání na čas, na objem a do dálky na led. Je pravda, že čůrání na objem se Martin původně účastnit nechtěl a zúčastnil se jen proto, aby nevypadl z formy (po pravdě řečeno, po melounové párty pořádané v českém sektoru by se nezúčastnil jen hlupák), což přineslo krásný bronz jaksi mimo plán.
Dnes Martina všichni oslavují a úspěchy mu přejí, čehož chce jeho tým využít a obrací se na stát, aby zafinancoval halu, kde by mohl své umění pilovat na světové úrovni. Někomu se možná zdá, že dosavadní úspěchy dokazují, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti, avšak zkuste si to sami močit někde na rybníku, když vám tvář bičuje vichr.
Velikým problémem ovšem je, že výstavba haly přijde na jeden a půl miliardy korun českých, což v dobách krize není snadno řešitelný problém, protože erár nemá peníze na důležitější projekty.
A ve světle této skutečnosti se vynořují pochyby, zda je taková investice efektivní, zda má stát z veřejných peněz investovat tak ohromnou sumu do něčího čůrání, byť je to čůrání mistra a ke všemu nám toto čůrání zajišťuje světové prvenství, sice jen v čůrání, ale díky i za to. Aspoň v něčem je frustrované české ego in.
Trenér Petr N. proto vysvětluje: „Hádáme se o halu, o níž se říká, že je pro Martina S., ale u nás už máme stovky a tisíce močících. Jsou to rekreační čůrači a ve světě je běžné, že tito rekreanti si vyzkoušejí profi čůrání a pak je to chytne. Ta hala není důležitá jen pro Martina.“
Rozumný člověk si povzdychne, že čůrá odmalička a žádnou předraženou halu k tomu nepotřebuje a ani by ho nikdy nenapadlo se s někým měřit, neboť mu to přijde jako hloupost, zda dočůrá dál jeden nebo druhý, když svět schvácený krizí musí řešit mnohem závažnější problémy.
A ozývají se hlasy (krom těch, ať si každý čůrá za své), že halu může postavit soukromý investor, protože to je přesně prostor, kde se může a má soukromý byznys realizovat) jenže se logicky nabízí otázka, zda půjde byznysmen do takového rizika, když nikdo neví, jak dlouho a kolik diváků vůbec zajímá sledování tohoto sportu a tudíž ani neví, zda je taková investice někdy návratná.
Na závěr proto zbývá jedno varování.
Může nastat situace, kdy se i investor najde, ale bude chtít státní záruky a víme – poučeni manažerskými (ne)schopnostmi Kateřiny Neumannové z libereckého stomiliónového tunelu – že mnozí mají velké oči a malé schopnosti, takže je důležité nenechat se zmást a neinvestovat státní peníze do ztrátových sportovních podniků, ani jim poskytovat garance, protože podnikavci u nás umějí dělit zisky, ale za ztrátu odpovědnost nenese nikdy nikdo, to ať si vyřídí někdo jiný, nejlépe stát, tedy my všichni (ostatní), a disciplína, v níž rozhodně vynikáme jako národ i bez haly a naše podnikatelská elita dvojnásob, je vyčůranost.
