Chceme chudé politiky ovládané kmotry ze zákulisí, žádné miliardáře!!!

To mne napadá kdykoli si uvědomím, jak vytrvalá dokáže být averze některých jedinců – a světe, div se – i novinářů vůči majetným lidem, kteří mají zájem měnit věci veřejné.

A kteří místo užívání si nabytého majetku v nerušeném soukromí téměř masochisticky realizují své vize i pro dobro ostatních (kromě toho svého).

V daném čase jsme svědky absurdního mediálního honu na miliardáře, který jistě není světcem, o čemž jsou přesvědčeni mnozí, který je ale v očích mnohých, bez ohledu na jeho chyby, vlastně obětí, a proto se nelze divit, že preference hnutí, jehož je předsedou, rostou, a že on sám získává podporu pro své politické angažmá, třebaže jeho pohnutky působit v politice mohou být oportunistické.

Hovořím o mediálním honu proto, že nejde o fakta, co je trestné, co se vyšetří, co se prokáže, ale jde o ovládnutí mediálního prostoru domněnkami, že se něco nezákonného děje, bez ohledu na realitu. Pokud se kdokoli dopouští prohřešků proti zákonu, má být prověřen, vyšetřen a případně obžalován a odsouzen, nebo osvobozen. A je jedno, jestli se bavíme o prohřešcích proti právu evropskému nebo českému.

Je třeba podotknout, že prověřování a vyšetřování jsou neveřejnými částmi trestního řízení a to se někomu nelíbí, proto je třeba, pokud kdokoli všímavý zašle podnět se svým podezřením například evropským orgánům, ihned tuto skutečnost mediálně prezentovat a rozvířit. Nejde přece o to, jestli někdo fakticky je nebo není ve střetu zájmů, nebo zda se chová nezákonně, jde o to mít téma k politickému boji, když sám nemám co nabídnout.

Vcelku absurdní jsou představy, že majetný člověk, řekněme miliardář, se vzdá své fungující firmy prodejem, jen proto, aby mohl páchat dobro, které většina stejně neocení, nehledě na to, že v očích některých je takové dobro zlem. Je logické, že tento člověk bude činit pouze takové kroky, které je nutné ze zákona realizovat ve vztahu ke svému majetku, aby se mohl politicky angažovat. V opačném případě už by to byl patrně druh úchylky.

Přiznám se, a patrně nejsem jediný, že mi nevadí, když kroky vlády, které jsou mi jako levičákovi sympatické, realizuje v jejím čele miliardář, a dokonce mi přijde naprosto nesmyslné celé divadlo se svěřenskými fondy. Více mi vyhovuje otevřenost, kdy jsou jasně rozdané karty, víme kdo je kdo a kdo co má a vše je naprosto přehledné, srozumitelné a hlavně snadno kontrolovatelné.

Veškeré tlaky na to, aby bohatý člověk nebyl v politice, nebo ať aspoň, proboha, nečerpá dotace, jejichž přidělení by snad mohl ovlivnit, mi připadají zcela liché, jednak proto, že vzdát se dotací znamená mít tržní nevýhodu, pokud konkurence dotace vesele pobírá, a tomuto vystavit svoji firmu by už zcela jistě bylo na diagnózu, když víme, že soukromá společnost se zakládá za účelem zisku, a také proto, že oplývám znalostmi porevoluční kmotrovské politiky. Pokud se člověk dopustí nezákonnosti, nechť je předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a nechť je odsouzen, a pokud se prohřeší vůli svých voličů, nechť je nezvolen. Jen ať se pořád dokola neřeší, jestli disponuje nebo nedisponuje majetkem, a jestli jeho byl, je nebo bude, protože to už mnohé otravuje, a vedlejším efektem této vyprázdněnosti a absence faktických a ještě lépe pozitivních témat nastolených politickými subjekty je právě růst preferencí hnutí ANO.

Moc dobře si pamatuji doby, kdy se nám podstatně chudší a na oko křišťálově čistí politici snažili namluvit, jak jim jde o naše dobro a jak pro nás obětavě pracují, zatímco v klidném stínu jejich figurek dojily kmotrovské struktury veřejné rozpočty.

Když nedávno médii proběhla fotografie lobbisty Rittiga družně hovořícího se sběratelem funkcí z ODS vůči cizincům nulově tolerantním Nwelatim, vzpomněl jsem si na něčí zlaté časy, které se už doufám nikdy nevrátí.