Bajka o prasátkách, co zahubila sama sebe

Některé z vás, milé děti, jste možná o Štědrém dnu viděly zlaté prasátko, a já vám povím bajku o prasátkách, která nebyla vůbec zlatá. Byla spíše hloupá.

Bylo, nebylo, za mnoha horami a několika řekami v jednom malém dubovém lese uprostřed Evropy žilo stádo spokojených prasátek. Prasátka se měla náramně dobře, když svými rypáčky horlivě kypřila půdu pod stromy a vybírala škůdce, a duby se jim za to odměňovaly bohatou úrodou žaludů. Některá prasátka se měla dokonce tak dobře, že se začala podobat více hrochům než prasátkům, a proto jim jiná prasátka říkala, aby myslela i na své zdraví, a žaludy se nepřežírala a občas se i proběhla. Ale to bylo jak do dubu. Marné.

Po mnoha letech spokojeného chrochtání se z ničeho nic v tom lese objevila záhadná nemoc, která některým prasátkům, která se přežírala, způsobovala problémy s dýcháním a ohrožovala je na životě, a proto bylo nutné tato prasátka ochránit. Zasedla tedy vláda prasátek, aby rozhodla, co dál.

Někdo by čekal, že tomuto stádu vládnou ty nejchytřejší svině, ale ne vždy jsou ty největší svině i nejchytřejšími sviněmi, a bylo tomu, bohužel, tak, že krom několika hloupých sviní vládli stádu ti nejhloupější vepři.

A když tato vláda zasedla, byli vepři se sviněmi zprvu ve při, ale nakonec rozhodli tak, že každému prasátku bylo jasné, že je to rozhodnutí vlády prasat a o tom se nediskutuje a nepřemýšlí a příkazy rozhodnutí se jen plní.

A tak si prasátka nasadila na rypáčky náhubky, aby nemohla svým dýcháním nakazit prasátka, která už ani nevypadala jako prasátka, ale spíše jako hroši, a aby tak prokázala soucit s nemocnými, a k dubům chodila jen ve vymezených dnech a v určených hodinách.

Kvůli rypáčkům s náhubky se už v tom dubovém lese neozývalo spokojené chrochtání a ani kypření půdy pod duby nebylo tak horlivé ani účinné a vybírání škůdců z půdy se s náhubky taky moc nedařilo.

Škůdci se přemnožili a duby začaly chřadnout. I žaludů ubylo a prasátka začala trpět hlady. Už nebyla žádná prasátka, která vypadala jako hroši, protože byla mrtvá, jejich organismus se nedokázal vypořádat s takovým množstvím žaludů, co za svůj krátký život spořádala, bez ohledu na záhadnou nemoc. Ta odešla, stejně jako přišla.

Další rok zbylo jen pár vyhublých prasátek, která už osvobozena od náhubků rozrývala zem pod uschlými pahýly dubů v hodinách i dnech dle libosti, aby našla alespoň nějaké žaludy, ale zbytečně. Záhadná nemoc je nikdy neohrožovala, ale bez stromů, o které prasátka nepečovala jako dřív, nebyly žádné žaludy, a tak neměla co žrát a to je časem zahubilo. Zemřela hlady.

Protože prasátka nepřemýšlela, že se nejprve musejí postarat o své duby, svůj les, o svůj domov, aby měla obživu a sílu na záchranu hrochů, kteří ani nebyli hrochy, a slepě plnila nesmyslné příkazy nejhloupějších sviní a vepřů, dnes z tohoto stáda prasátek nežije ani jedno.

A jak jsme na tom my, milé děti? Jsme jako prasátka, nebo ne? A vládnou nám ti nejchytřejší nebo nejvychytralejší?

Není lehké odpovědět, že?…

Knížku, třeba s bajkami, si teď v knihkupectví nekoupíme, ale aspoň si můžeme koupit zbraň na střílení sviní… Tak Šťastný nový brok!