„Víkend začal vážnými nehodami.“ Kolik podobných titulků denně čtete, zběžně mrknete na fotografie, možná v diskuzi necháte pár řádek ve smyslu, že pokud někdo jezdí (s prominutím) jako hovado, tak je de facto dobrovolným dárcem orgánů.
… A pak vypnete počítač a všechny tyhle články hodíte za hlavu. Možná někde pojedete místo „padesátky“ „šedesátkou“, venkovskou zatáčku projedete o trochu ostřeji, než bylo nutné, ale všechno máte pod kontrolou… na zastrčené okresce vinoucí se prosluněnými poli, kde skoro nikdo nejezdí, se vám přece nic stát nemůže.
Seděla jsem na zadním sedadle našeho forda a v duchu si gratulovala k tomu, že jsem „přežila“ rodinnou dovolenou. Bylo deset ráno, ale sluneční paprsky už zvládly vytvořit uvnitř auta atmosféru podobnou předpeklí. Okénka dole, kemp a přehrada za námi, kilometrovník začal ukrajovat první kilometry na cestě domů. Asfaltka nemající svojí kvalitou daleko k polní cestě, potom prudká levotočivá, dlouhá rovina, a pak esíčko končící železničním přejezdem, za ním další dvě prudké zatáčky. Heslo celého týdne, pokaždé když jsme tudy projížděli: „Tady si to koleduje o bouračku.“
To sobotní ráno bylo už z dálky vidět, že okolí přejezdu je obsypané minimálně deseti auty. Stála po obou stranách okresky a táta už v předstihu začal „čichat“ problém.
„Ty se tam určitě sčutly.“
Pomalu jsme projížděli tím „parkovištěm“, ale po pomačkaném plechu ani stopa.
„Zbytečně si dramatizoval,“ oddechla si mamina.
„Kéž by,“ chtělo se mi dodat v okamžiku, kdy jsme vjeli na přejezd.
Nějakých třicet metrů od nás „sedělo“ v kolejišti auto. Nebo to, co jím dříve bylo.
„A do prdele,“ bylo to jediné, na co se taťka zmohl.
Bylo to jak ve zpomaleném filmu. Hodně špatném zpomaleném filmu. Sklo, plechy, všude lidé z aut, co tu jen před malou chvílí zastavili a teď volali sanitu, popřípadě dávali první pomoc posádce. Mozek vysílal jasný signál „Otoč se a raději to nesleduj!“ Nešlo to. To máte jako v těch děsivých nočních můrách, kdy tolik chcete zavřít oči, ale stejnak víte, že se vám to nepodaří. Jenže tohle noční můra nebyla.
Na náspu seděla žena, dvě další se jí pokoušely zastavit krvácení z rozbité hlavy, další hlouček postával opodál a věnoval se někomu ve svém středu. Do toho dětský pláč. Ne navztekaný a ani náhodou ten trucovitý. Tohle byl řev, při kterém vážně mrazí a člověk je ochotný upsat svou duši samotnému ďáblu, jen aby ho utišil.
„Fando, jeď, PROSÍM TĚ, jeď!“ vzpamatovala se první mamka a strčila do taťky.
„Oni nevybrali tu zatáčku a doletěli až na koleje,“ hlesl taťka a bylo to jediné, co během následující hodiny řekl. Nerozmluvila ho ani houkající sanita, několik hasičských aut a vrtulník čeřící svým motorem ranní ticho.
„Víkend začal vážnými nehodami,“ to hlásala o pár hodin později titulní strana iDnesu a já už jsem pod těmi písmeny popisující nehodu v Pňovanech neviděla jen anonymní osoby a haldy plechu. Těch pět zraněných mělo konkrétní obrysy rodičů s třemi dětmi, kteří nás s největší pravděpodobností střídali jako další dovolenkový turnus v kempu, do kterého jim zbývaly nějaké dva kilometry.
Nedojeli.
Doufám, že ta malá slečna, která se uprostřed prázdnin nedobrovolně proletěla vrtulníkem záchranné služby, bude fit a za pár týdnů zařadí tyhle chvíle do kolonky „vzpomínek bez trvalých následků“ a že si alespoň část zúčastněných (popřípadě i vás – čtenářů) příště na nějaké okresce, „kde se přeci nemůže nic stát“, předtím, než více sešlápnou plyn, uvědomí, že náhoda je blbec, nečekaná a nepřehledná zatáčka ještě větší a že další článek v černé kronice může být i o nich
