Nenosit brýle ve chvíli, kdy vám každé oko zdobí nějaká ta dioptrie, je neustálé koledování si o pořádnou hromadu trapasů. Vím, o čem mluvím, protože jsem zářný příklad člověka, který bude radši kosit na ulici sloupy pouličního osvětlení a reklamní poutače, než aby nasadil obroučky
A přitom to začalo tak nevinně… konstatováním dětské oční lékařky, že trpím „lehkou oční úchylkou“. Jo, prý to řekla přesně takhle… velmi „citlivě“, že? Ve svých čtyřech letech jsem tedy dosáhla mety „šilhounek“ a jako zaslouženou odměnu získala barevné plastové brejličky. Při každém prohlížení fotek z oné doby se mi orosí čelo a tajně doufám, že naši nikdy tyhle fotky nevytáhnou před někým, koho jim přivedu domů představit. Asi by hrůzou proběhl zdí (a já pak zůstala na ocet)… a to ještě předtím, než by mamka vybalila samotný inkriminovaný předmět z obalu, ve kterém ho léta úzkostlivě opečovává. Jedna z nejúčinnějších antikoncepčních metod, řekla bych:)
Nekoordinované pohyby svým očisek, kdy jedno sledovalo dění napravo a druhé pečlivě monitorovalo situaci vlevo, jsem po několika letech za pomoci mnoha a mnoha dalších „slušivých“ obrouček zkrotila a naivně si myslela, že do optiky už si zaběhnu maximálně pro sluneční brýle.
Houby!
Slečna krátkozrakost se dostavila hned vzápětí. Písmena na školní tabuli se zmenšovala, naopak množství přátel, které jsem přestala zdravit, protože jsem je prostě přehlídla, se zvyšovalo. Můj nejčastější výraz by se dal popsat slovy „přimhouřené mžourání kamsi do dáli spojené s polohlasným mručením o tom, že ty nápisy asi zase zmenšili“.
Brýle ale i tak častěji obývaly futrál než špičku mého nosu a já proti krátkozrakosti dodnes bojuji sebezdokonalováním v jiných disciplínách.
Po letech usilovného tréninku rozeznávám většinu svých přátel podle stylu chůze. Jsem téměř grafologem profesionálem, protože slovo napsané na tabuli jsem schopná odvodit jen podle několika málo charakteristických tahů pisatele.
I přesto ale čas od času přijde chvíle, kdy na sebe pak v duchu křičím: „Ty blbko, to sis ty brejle nemohla vzít?!“
Situace první: Kvalifikační zápas české fotbalové reprezentace. Já,sestřenka, lístky na vážně skvělý místa… a můj dioptrickej zázrak doma na poličce. Baroš tehdy připomínal jen drobnou červenou skvrnu na větším zeleném fleku, která se honí kolem jiných modrých skvrn za drobnou bílou tečkou… Ten zápas jsem si užila, vážně.
Situace druhá: Kino. Film Rafťáci. Sladkých šestnáct a první rande s klukem, který se mi vážně líbil. Takže pádné důvody k tomu vyrazit bez brýlí. Jindy bych kouzlo poslední řady asi ocenila, takhle jsem ale jen podle zvuků odvozovala, co se děje na plátně, a pokoušela se svým smíchem trefit do okamžiků, kdy se smáli i ostatní. No, ne vždycky se mi to povedlo a chlapec už mě nikdy do kina (ani nikam jinam:) nepozval. Po letech by se asi slušelo říct: „Tome, nebyla jsem divná, ani opilá, ale jen absolutně slepá.“ :)
Situace třetí: Hospoda. Sedíme s partou naproti promítacímu plátnu, na kterém právě běží (beze zvuku, což mi situaci dost zhoršuje)Tři mušketýři. Rozhodnu se oživit konverzaci: „Ta holka má dost dobrý rudý šaty, co?“ Odpovědí je mi kamarádovo pozvednuté obočí: „Myslíš kardinála Richellieu?“
Situace čtvrtá: Ranní nestíhačka do školy. Pološero, mlha a v dálce dvě světélka, která s přehledem sobě vlastním identifikuji jako blížící se autobus. Ač nesportovec, nasazuji sprint. Na zastávku sice dobíhám s jazykem na vestě, ale včas… (na rozdíl od těch ostatních, kteří k zastávce taky míří, ale pomalou chůzí. Čas jsou peníze, lenoši!) … projíždějící nákladní míchačka ale na zastávce nezastaví a já musím dalších pět minut čelit pátravým pohledům těch lidí, které jsem tak zběsile předbíhala.
Na druhou stranu jsem ale de facto vlastně šťastný člověk… pokud totiž budu brát rčení: „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ doslova, pak si asi nikdy nebudu stěžovat na tíhu v hrudní dutině… :)
