„Mami!? Prosím tě?!“
„Tati, to NEMŮŽEŠ myslet vážně!?“
Pokud je vám mezi osmnácti až pětadvaceti lety, určitě tyhle věty taky čas od času použijete. A s gustem je doplníte nevěřícným šklebem, očima v sloup, popřípadě gestem, které má naznačit jediné: „Jak je možný, že zrovna já mám TAKOVÝ rodiče…“
Vsadila bych svoje boty (fungl nový pantofle - čas letních slev je pro moji peněženku peklo:), že každý měl minimálně jednou neodbytnou touhu zříci se na veřejnosti vlastních rodičů. (No, ruku na srdce… dost možná, že po objevení kompromitujících fotek z mých devatenáctek měli tu touhu i oni)
„Ne, tyhle dvě bytosti ke mně opravdu, ale opravdu nepatří… že jsem jim podobná? Vy něco berete, ne?“
Ve svých dvaceti letech se považuji za poměrně samostatnou bytost. Jasně, říkám poměrně (Noční telefonát: „Ahoj tati, nám ten poslední vlak ujel, nechtělo by se ti pro nás přijet?:), ale balení věcí opravdu zvládám (po roce pendlování na trase domov-kolej dokonce v rekordním čase patnáct minut před odjezdem posledního busu). Mamka si to nejspíš nemyslí.
Pokaždé se usídlí před televizí na gauči, dálkovým ovladačem šermuje div ne jako D´Artagnan, ale mně je jasný, že monitoruje každou ponožku, kterou vylovím ze skříně. Zvuk zipu je pro ni znamením k útoku.
„Vzala sis tu teplou čepici?“
„Jasně,“ snažím se o přesvědčivý tón, ale je mi jasný, že monitoring byl stoprocentní.
„Kecáš! Říkám ti, dej si jí tam, nikdy nevíš, jak bude!“
„Ale mami, prosím tě, vždyť je srpen!?“
A nedej bože, když se tyhle „bitvy“ přesunou zpoza zdí našeho panelákového bytu na veřejnost. Onehdy mě mamka doprovázela na autobus. Nástupiště plné lidí, hlava na hlavě, do odjezdu ještě nějakých deset minut.
„Máš všechno?“
„Jo… SNAD jo.“ (Osudová chyba)
„Jak „snad“??“
Něco zahuhňám a snažím se splynout s informační tabulí.
„Peněženku máš?“
„Jo!!“
„No, doufám, že sis nezapomněla vzít i krém na obličej. Loupe se ti nos.“
Protože hlasitěji už to vážně říct nešlo, otáčí se po mně dobrá polovina nástupiště, jako kdyby mi snad měl každou chvilku upadnout, či co. Snažím se ne splynout, ale rovnou stát tou informační tabulí.
„Mami!“
„No, co je? Vypadá to fakt děsně!“
Moje sebevědomí klesá k záporným hodnotám. Starší paní nalevo můj nos navíc podrobuje důkladnému průzkumu a je jí úplně jedno, že se na ní šklebím jak flákač na domácí úkoly. Mamka tahá z kabelky kapesník, nasliní ho a sápe se po mně.
Teď bych se na tý informační tabuli z fleku oběsila.
„Mami, prosím tě!?“
Jenže co je všechno proti tomu, když se rodiče rozhodnout zjistit cestou z oslavy kolegovo narozenin, kde jejich dítka tráví páteční a sobotní večery.
Ráno sedím u snídaně, pracně maskuju následky předchozího večera, když na mě taťka vítězoslavně vypálí: „A že nevíš, kde jsme se byli včera po oslavě podívat?“
„Hmhmgmhm,“ prskám drobky okolo sebe a div se nezadávím.
„V Admirálu!“
„Ježíšmarjá!“
Mám tendence se při představě, že se mí rodiče cestou domů zastavili v podniku, kde věkový průměr dosahuje stěží k hranici –cet, duní disko hudba a znám dobře polovinu pravidelných návštěvníků, utopit v hrnku s čajem.
Není mi to dopřáno, protože pokračuje mamka.
„Nechápu, jak tam vůbec můžete chodit!? Všichni tam po sobě po parketu lezou!?“
„Ale-,“ chci začít s obsáhlou obhajobou.
„No, tak sis měla dát nějakýho jointa a bylo by ti to jedno,“ pochechtává se taťka a významně na mě kouká. („Tati?!?!“)
„A žes mi teda na baru nějakýho neobjednal! Taky bych chtěla ochutnat nějaký nový pití!“
Tahle pecka mě tehdy poslala smíchy pod stůl. Snídaně nesnídaně. A i když se může tenhle článek na první pohled zdát jako obžaloba sotva odrostlé dcery na její rodiče, tak vězte, že i když kolikrát kafrám, nadávám jak špaček, vztekám se, křičím nebo vyhrožuju totálním odstěhováním, vždycky se nakonec těším na chvíli, kdy odemknu, mlasknu jim pusu a na otázku: „Tak jak je v Praze?“ odpovím „No, přeci blaze, ale draze.“ :)
