Už jako malej prcek jsem obdivovala slečny průvodkyně na
hradech. U pasu měly svazek klíčů, kterým by se nechala rozbít hlava
nesympatického návštěvníka, bez zaškobrtnutí chrlily data, jména a názvy měst a
znaly odpověď na každou otázku. Mám za sebou tři měsíce průvodcování po budově bývalého Federálního shromáždění –
místo svazku klíčů jsem nafasovala magnetickou kartu (a tou hlavu nerozbijete),
data a jména jsem první dny jejich učení div nekřičela hrůzou ze spaní a měla
štěstí na návštěvníky, kteří ze mě dokázali udělat jedním přesně mířeným dotazem
blbečka před celou skupinou – „Slečno, jestli jsem to dobře pochopil, tak tyto částečně
předepnuté rámové příčle s parabolickými pásy představují zajímavou alternativu
klasických příhradových vazníků, je to tak?“ „Eh?“
Provádět po moderní budově má svá specifika. Na hradě se vám určitě nestane, že naženete patnáct středoškoláků do výtahu a zatímco odpovídáte na dotaz jiného návštěvníka („Slečno, ten travertin, kterým je obložená hlavní hala, je opravdu ze Spiše? Ta struktura tomu totiž neodpovídá!“), oni zmáčknou tlačítko úplně jiného patra, než kam jste je chtěli vyslat, a pak je patnáct minut hledáte po budově. (V podobných chvílích jsem vážně litovala toho, že nejsme na hradě a součástí prohlídkové trasy není mučírna…)
Jako průvodce taky musíte počítat s tím, že se vám v prováděné skupině může objevit návštěvník typu „čtenář-skeptik“. Charakteristickým znakem je, že vám skáče do řeči větou: „A jste si tím jistá? Já jsem totiž někde četl, že…“ Při jeho prvním výkřiku se shovívavě usmíváte a dáte mu nahlédnout do poznámek, při druhém úsměv tuhne, ale klidným hlasem odpovídáte a argumentujete, při třetím a dalším opět přichází lítost z absence středověké mučírny.
Samostatnou kapitolou jsou školní exkurze. Sama si moc dobře pamatuju, jak jsme při školních návštěvách Prahy přetrpěli exkurzi s výrazem „ještě jeden letopočet a umřu“, s každou minutou navíc průvodce v duchu posílali do temných a ještě temnějších míst a pak sprintovali do prvního obchodního centra… Pokud jsme tedy nezvolili taktický plán číslo dva „když už tu jsme, tak budeme dělat takovej bordel, aby si nás dlouho pamatovali“. V bývalém Federálu se dá udělat „bordel“ opravdu na úrovni. Architekt Prager většinu stropů projektoval tak, aby měly místnosti výbornou akustiku. Takže když se třída rozhodla, že v hlavním sále probere nejnovější drby „kdo s kým“, proti třicetihlasému chóru jsem se holt nechytala. Když se přitom navíc rozesadili ne za stolky, ale NA stolky, byla jsem si jistá, že peklo je v tu chvíli prázdný, protože ďáblů sněm je ve Federálu.
Trapas samozřejmě je, když máte okno. To moje mělo velikost minimálně výlohy a přišlo hned první den s první skupinou. I kdybych se v tu chvíli postavila na pravý ucho, tak by mi slovní spojení „první článek Ústavy“ (ano, nedělám si legraci!:) nenaskočilo. Už ani nevím, jak jsem z toho vybruslila. Ale bylo to složité, kostrbaté, dost možná nelogické, a jestli si v tu chvíli návštěvníci v duchu říkali něco ve smyslu: „Koukám, že průvodce dneska může dělat i člověk bez dokončený základky,“ ani se jim nedivím.
Pravidelně jsem taky návštěvníky upozorňovala na obraz se soutokem „Laby a Vltave“, vodila je místo po schodišti po „burzovním dvořišti“ a rádio Svobodná Evropa zakládala už v roce 1751 (Jo, Marie Terezie byla holt pokroková ve všech směrech). Nevyhnula jsem se ani totálnímu odrovnání, kdy jsem se pět minut smála a nebyla schopná přestat.
„Hele, už ti chybí jen přijít o hlas nebo provádět nemocná a máš to komplet,“ bavila se kolegyně.
… Za dva dny jsem lehla s chřipkou… a dodatečně se omlouvám všem, kteří pak museli přetrpět „bůj býklad s plným bosem.“
