Tragická událost vždycky změní a poznamená životy mnoha lidí. Před týdnem zahynul při pádu vrtulníku náš soused a kamarád z Jizerek, Michal Beneš. Svým krátkým příspěvkem mu chci aspoň veřejně poděkovat, protože si to zaslouží.
Když jsem se o tragické události dozvěděla, první pocity by se daly přirovnat leda k tomu, že na mě kamarádka zčistajasna vylila hrnec vroucí vody. Nevěřícnost, zmatek, bolest, smutek, zoufalství... Proč???!!!
Tahle událost obnažuje smrt v její totální absurditě. Proč si vybrala tak brzy bez zjevné příčiny zrovna jeho? Člověka, který zachraňoval životy ostatních lidí - pilota záchranné letecké služby a člena horské služby v Jizerkách (kdykoli jsme viděli žlutý vrtulník, vždycky jsme mávali... možná právě jemu). Bezva tátu dvou dětí. Parťáka do nepohody. Dlouhána s nezaměnitelným úsměvem. Programátorského mága. Ferdu mravence. Optimistu se záložními zdroji energie. A jistě by každý, kdo ho znal, přidal další charakteristiky jeho jedinečné osobnosti.
Informace o tragické nehodě se valila jako lavina mezi všechny lidi kolem nás. Smutek je nutno sdílet, stejně jako radost. Jsme jen lidé... Postupem času si zvykáme na to, že se s naším kamarádem už fyzicky nesetkáme, ale v myšlenkách je teď s námi skoro pořád. A jeho dobrá energie tu zůstane dál. Děkujeme...
Paradoxně mě tahle smutná událost přivedla k poznání čehosi lidsky zásadního. A sice, že život člověka, který většinu svého času a energie věnuje nesobecké starosti o druhé, neřku-li záchraně jejich životů, má bezpodmínečný smysl. A horší než krátký život je život beze smyslu. Budiž to v naší individualistické době inspirací pro další odvážné lidi se srdcem na dlani.
