Dítě školou povinné...

...co ho čeká a nemine? Čas někdy kluše, občas cválá, jen se nikdy nezastaví. Po zdárně absolvovaných třech letech ve školce  syn doběhl na start dalšího životního závodu zvaného základní vzdělávání. A přišlo velké rozčarování...

Škola je výzva, která na rozdíl od většiny ostatních životních milníků čeká na každého bez rozdílu pohlaví či národnosti. Marie Terezie byla jistě moudrá žena a můžeme jí jen děkovat za to, že žijeme v zemi, kde se většina lidí umí podepsat a spočítat si nákup. Jen mi po čtyřech měsících školní docházky připadá, že by náš současný systém státního základního vzdělávání měl sáhnout pro inspiraci hlouběji do minulosti, třeba k jedné z Komenského stěžejních zásad z Velké didaktiky: „Alfou a omegou naší didaktiky budiž hledat a nacházet takovou metodu, aby učitelé vyučovali méně, žáci se však naučili více, aby ve školách bylo méně hřmotu, ochablosti a plané práce, zato však více pohody, poutavé činnosti a trvalého úspěchu v učení.“  Tomuto blaženému stavu se totiž české státní základní školy blíží jen velmi málo, alespoň dle naší zkušenosti.

Syna jsme na vstup do školy nijak zvlášť nepřipravovali. Sliby o čemkoli, co má teprve nastat, se doposud ukázaly jako chyby. Rodič míní (většinou dobře, jak jinak...), ale dítě a okolnosti mění... Navíc jsme se během léta přestěhovali z Prahy do Liberce, takže nikdo z nás pořádně nevěděl, co ho čeká. Ani jsme synka nemučili speciálními předškolními přípravkami, jelikož po nich netoužil, a namísto biflování písmenek a číslic do foroty jsme si užívali pohybu a her na čerstvém vzduchu. Věděl tedy „jen“ to, že se začne učit číst, psát, počítat, že bude muset sedět několik hodin v kuse v lavici a poslouchat paní učitelku, nosit školní tašku, potká nové kamarády, občas dostane známky a dvakrát za rok vysvědčení.

První školní den začal zvesela. Syn se na důkaz soběstačnosti sám oblékal. Po deseti minutách vyšel z pokojíku vyparáděný v kraťasech s havajskými motivy a zářivě zeleném tričku s chobotnicí. S partnerem jsme nevěděli, jestli se začít smát nebo brečet. Jak tomu zmatenému tvorečku vysvětlit, že první den ve škole je jednou za život a při takové příležitosti se sluší a patří odít se do čehokoli slavnostnějšího... Zapnula jsem své empatické schopnosti na maximum a přinesla mu trochu decentnější modely s tím, že aspoň dopoledne ve škole to v nich vydrží, aby se cítil jako ryba ve vodě mezi ostatními našňořenými prvňáčky. A v tom padla kosa na kámen a s pohodovým vstupem do školy byl ámen.

Během převlékání slzy střídaly řev. Do školy jsme vypochodovali v náladě takřka pohřební, prádzná školní taška visela na zádech jako pytel s kamením. S hlavou svěšenou a znechuceným výrazem syn proplul hlavním vchodem do školy, pak kolem tabla s nápisem „můj první školní den“, kde se většina natěšených prvňáků pod dohledem nervózních rodičů nechala vyfotit, a uvítací výbor před vstupem do třídy pro jistotu ani nepozdravil. Místo klasického školního zvonku zazněla melodie z Maxipsa Fíka, kterou syn okomentoval pouze slovem „trapný“. My ho v rozpacích tiše následovali, já zadržovala slzy, ne však dojetí, ale rezignace a smutku.

Sympatická paní učitelka mu pokynula, ať si vybere lavici, která se mu nejvíc líbí. Dle mé neblahé předtuchy zasedl s kamenným výrazem do poslední prázdné lavice hned u dveří. My se připojili k hloučku rodičů vzadu ve třídě a nechali věcem volný průběh. Po chvíli jsme usoudili, že se svým středním vzrůstem by bylo dobré, aby synek seděl trochu více vpředu. Nenápadně jsem se k němu připlížila a laskavým hlasem zašeptala do ouška, jak jsem v první třídě vždycky seděla vepředu, abych dobře viděla a slyšela. Pak jsem se zase nenápadně odplížila, syn vstal a rázným krokem s pohledem zabijáka se přesunul do úplně první brázdy.

Nakonec se emoce roztříštily při nárazu na školní tabuli, před kterou se všechny děti musely nahlas představit, dostaly šerpu a plyšáka a potřásly si rukou s paní učitelkou. Také kufříček s propagačními materiály od libereckého kraje udělal své a ze školy se šlo domů s úsměvem.

První školní týden byl divočina. Nezvyklé vyčerpání ze sezení v lavici a nasávání vědomostí vyústilo v ukrutnou bolest v krku, kterou by moji rodiče diagnostikovali coby zápal švindlu. Já si to vysvětlila jako stažení hrdla hrůzou z toho, že tohle martýrium teď bude od pondělí do pátku minimálně další dekádu neboli marný pokus o útěk zpět k bezstarostnému předškolnímu životu. Nějakým nedopatřením syn vylil do nové školní tašky ovocnou šťávu a tím vznikl na vyztužené zádové části obrovský nevypratelný flek. No co, jsou to jen věci, byť v dnešní době sakra drahé. Mimochodem, povinná výbava do první třídy nás přišla na více jak 5 000 Kč.

Druhý týden byl nejvyšší čas začít s ochočováním koníčků. Nechtěla jsem velikost stáda předimenzovat, ale ubraňte se všem těm lákadlům, jak dětem dopřát kromě školy i „něco navíc“ do života. ZUŠ, sportovní a turistické oddíly, keramika a další tvůrčí kurzy, jazyky... Skončili jsme u atletiky, keramiky, flétničky a hudební přípravky. Jak se však hned v říjnu ukázalo, spojení těchto bohulibých aktivit s domácími úkoly a potřebou bezstarostného dětského lelkování nás přiměly občas některý z kroužků vypustit...

A propos, domácí úkoly jsou už naším denním chlebem. Zpočátku jsem několikrát málem přišla k úrazu, když syn nezvládl tu či onu kličku v písance a v návalu hněvu na celý svět na mě zařval, popřípadě i hodil knihu či sešit. Takže vypracování úkolů nám občas trvalo několik hodin s pauzami na ztišení rozháraného ducha. Mám odnepaměti na paměti, že trpělivost růže přináší, takže neustálé povzbuzování, chválení a předělávání velbloudů na komáry u nás doma pozvolna přetavilo hněv ve vyplazený jazýček při upřímném úsilí nasoukat vědomosti do hlavy. 

Pro mě nejtěžší kapitolou ze školních škamen je a bylo známkování. Hned třetí týden přišel synek s tragickou zprávou, že dostal nejhorší známku ze třídy za psaní, a sice dvojku. Rychlostí blesku jsem se snažila pochopit, proč už těmhle vykuleným mrňousům dávají známky, dokonce dvojky, abych mohla dítě uklidnit, že to žádná pohroma není. Na sebevědomí mu to rozhodně nepřidalo, ale snad mu můj punkový přístup ke známkování trochu ulehčil od břemene nedostatečnosti a méněcennosti. Chválit, motivovat... Tak nějak jsem si, já bláhová, představovala hodnocení žáčků v první třídě. Naštěstí pololetní vysvědčení vyžehlilo všem dětem ve třídě slžičky po drobných nezdarech...

Ale ouvej, to, co nás čekalo na hudební nauce, předčilo všechny moje nejčernější představy. Pan učitel začal s výukou notiček, ale když žáček neví, kde která kulička s čárkou leží (ačkoli ještě ani neumí napsat písmena C, D, E, F, G, A, H, natož všechny ty novoty za pár týdnů pobrat), je to za pět! A to už bylo na pěst... Po dvou měsících syn odmítal do hudebky chodit. Představa, že ho hudba přestane bavit, když od malička brnká na kytaru, na klavír a v genech si nese nejednu hudební stopu, mě dohnala k záchrannému manévru – dopisu ředitelce ZUŠ. Tam jsem stručně navrhla, že by bylo lepší nestresovat prvňáky známkami a spíš u nich rozvíjet lásku k hudbě. Světe div se, krátce nato jsem dala řeč i s panem učitelem a on po rozhovoru s paní ředitelkou přehodnotil situaci, namísto „jakoby“ známek začne prý dávat „body“, ale občas ty špunty prozkouší, co si pamatují, protože jeho reputace se zakládá na tom, že po roce přípravky děti z jeho třídy umějí noty jako když bičem mrská. Od té doby se syn na hudebku těší a pan učitel je jeho velký kamarád.

Obecně mi u českého nealternativního školství připadá, že se od dob těsně po revoluci, kdy jsem do první lavice v první třídě zasedla já, po technické stránce posunulo mílovými kroky vpřed, ale po té lidské a organizační značně pokulhává. Alespoň tak soudím dle rozhovorů s příbuznými ve Švýcarsku a kamarády z Holandska, jejichž děti, státní(!) školou povinné, domů netahají denně těžké tašky plné úkolů, nesedí jich ve třídě 28, ale maximálně 15, mají tělocvik ne jednou, ale třikrát týdně, dostávají prvních pár let pouze ústní hodnocení, a přesto se naučí obdobné penzum znalostí jako přetěžované a přesezené děti z našich základek. A co se třeba jazykové vybavenosti týče, mají v těchto zemích přirozeně širší záběr.

Kdybych se chtěla něčím opravdu dožrat, byla by to často propíraná inkluze. Už bez ní se v běžné třídě sejde široké spektrum naturelů, přicházejících z rozličných sociálních a kulturních prostředí, které na sebe denně narážejí jako autíčka na autodromu (což osobně považuji za výbornou průpravu do života, a proto alternativní formy vzdělávání zatím nevyhledávám). A k tomu se najde žáček, který z ničeho nic během vyučování začne zpívat, lézt pod lavici nebo na ni pro změnu dávat nohy, z nepochopitelného důvodu plakat nebo vypouští holuby ze svého nosu do širokého okolí... To samozřejmě vyvede celou třídu z konceptu a od učitele si každá taková situace žádá vynaložení nemalého úsilí na znovunastolení koncentrovaného ticha. Také mi nezbývá než doufat, že případnou šikanu bude někdo mít čas a chuť řešit. Výsadní práva vyšších, silnějších či starších fungují v dětském kolektivu nezávisle na snahách učitele o spravedlnost.

Jinak musím uznat, že máme štěstí na laskavou, úměrně přísnou a spravedlivou i akční paní učitelku, dokonce i ostatní učitelé na naší menší státní základní škole vyvíjejí nemalé úsilí při organizaci nejrůznějších bonusových aktivit, třeba běh kolem zdejšího kostelíčku pro děti i rodiče, spaní ve škole spojené s pečením jablečných dobrot, lampiónový průvod s večerem plným „bubákových“ her, adventní věncování nebo vánoční vystoupení v kostele.

Holt po nástupu do školy přicházíme o iluze oba, syn i já. Školní třídy praskají ve švech, nadité školní osnovy nedovolují ani tvůrčím učitelům příliš popustit uzdu fantazii, nepřeberné možnosti mimoškolních aktivit drancují nervy i peněženku. Stále více si však díky škole uvědomuji, jakou roli hraje klid a mír u domácího krbu, kde se dítě může cítit bezpečně, svěřit se s problémy, které mu provrtávají rozžhavené mozkové závity, a kde do určitého věku může (a mělo by) přirozeně nasávat základní lidské, etické, estetické i kulturní hodnoty a návyky pro život. Na to v běžné škole moc času nezbývá...