Nestát, nekoukat, neblábolit...

Naposledy jsem si novoroční předsevzetí dala před deseti lety a letos se k tomuto nešvaru vrátila. S trochou nadsázky, podíváte-li se na moje příjmení. V roce 2018 se snažím nestát, nekoukat, a hlavně NEBLÁBOLIT.

Pro začátek mohu odpřísáhnout, že nejsem žádná agentka a jakákoli spojitost s panem Babišem alias Burešem je čistě náhodná. Navíc se o českou politiku zajímám sporadicky, protože mě chování a blábolení politiků buď nudí nebo znechucuje. A zastávám názor, že schopný podnikatel není synonymem schopného politika, jak se asi v této zemi mnoho lidí, jejichž svět je založen na materiálních požitcích, stále domnívá. Spíš mě inspiroval syn, který v odpověď na moje zbytečné kárání a poučování často zabublá „blábláblá“. Tolik k výběru slova „neblábolit“.

Namísto blábolení o politice a společenských problémech nad půllitrem či kávičkou bych ráda zkusila poslat svůj názor těm (doufám) nejkompetentnějším z kompetentních, a sice úředníkům v nejrůznějších institucích. Na radnici města, ve kterém žiji, na ministerstva všeho druhu... Podle toho, co mi zrovna bude ležet u žaludku. Prý se to může, tak proč takovou náramnou příležitost nevyužít! Možná si ty moje bláboly i někdo z vysoce postavených kravaťáků přečte. V tomto případě v naší demokratické zemi doufám neplatí rčení mluviti stříbro, mlčeti zlato. A kdyby své stížnosti a názory aktivně vyjadřovalo více lidí, snad by se časem dostavil nějaký efekt. I když, hlavou zeď neprorazíš.

Místo blábolení o polopravdách, emofrázích a parafrázích, které na nás od rána do noci chrlí komerční média, se radši půjdu projít do přírody, prohodím pár slov se sousedy, vyslídím novinky a zajímavosti z naší čtvrti a blízkého okolí. Lokální události spoluutvářejí můj život mnohem více než informace o tom, že na druhém konci planety se narodil člověk se dvěma hlavami, že se už po sté rozhádal hvězdný pár XY nebo že si nějaký bača v 21. století stále myslí, že Země je placatá... A když už půjde do tuhého a bude záhodno sledovat světové dění, využiji znalosti angličtiny a přečtu si zprávy na BBC nebo CNN.

Místo investování do knižních blábolů, kterými se knihkupectví jen hemží, si přečtu knížku vyhledanou s detektivním šestým smyslem ve spodních regálech, třeba Karpatské hry nebo Moje ptačí roky od Miloslava Nevrlého. Teď právě dočítám knihu od Rolfa Dobelliho „The Art of Thinking Clearly“ (doporučuji všem, kteří aspoň trochu ovládají angličtinu) a těším se na slupnutí vánočního dárku, a sice knihu rozhovorů s Václavem Cílkem  „Poutník časem chaosu“. 

Ráda bych se dopracovala k vyjadřování prostému, bez zbytečných smyšlenek a namyšlenek, kde zdravý rozum prořízne dané téma jedním tahem jako ostrý jazyk Hemingwayův. K vyjádření jakýchkoli emocí či názorů na žhavé problémy, uprchlickou krizí počínaje a psími výkaly na ulicích konče, netřeba užívat vulgarismy, populistické fráze či eufemismy, jak je bohužel v dnešní době obvyklé. Stále více si totiž uvědomuji sílu slov a hodnotu svobody vyjadřování (ať už doma, v hospodě, ve sněmovně či v médiích a na sociálních sítích). Je to dar, který bychom neměli zneužívat a nenechat si ho vzít velkým bratrem jako naši západní Nachbarn. Kéž by si to uvědomovali i všichni veřejní činitelé a novináři, kteří své „ovečky“ zásobují „informacemi“ (dávám do uvozovek, protože už ani nevím, co lze v dnešní době považovat za kvalitní informaci s faktickou výpovědní hodnotou). A radši než tweetovat a kvíkat na sociálních sítích jako prasátko, které nemá hlad po smysluplných informacích a mezilidských vztazích, ale chce jen sociálně podrbat, se jednou za čas sejdu s přáteli a hezky od plic si s nimi zajásám i zanadávám.

Také mi přijde trapné blábolit o ekologii a trvale udržitelném rozvoji, a přitom jezdit každý den sám autem do práce, netřídit odpad nebo balit děti do papírových plen, a tím vyprodukovat za dva roky přibližně jednu tunu těžce odbouratelného odpadu. Argumenty některých rodičů, že čas, který by strávili péčí o látkové pleny, raději věnují dětem, mě spíš děsí než přesvědčují. Dítě je radost, ale také starost. A pro mě je důležité, v jakého člověka ho vypiplám, zda konzumního, sobeckého a k životnímu prostředí stále bezohlednějšího, nebo člověka se zdravým soucitem a vědomého si darů přírody, potažmo potřeby minimalizovat naše nesmazatelné stopy v ní. A navíc, děťátko není jen na hraní, potřebuje přeci vidět, co a jak máma a další lidé dělají (byť jde o tak „banální“ činnost jako péče o domácnost).

Rovněž se střežím blábolů o zdravém životním stylu, ideálním stratovacím režimu a různých zaručených metodách na udržení psychické a fyzické pohody. Nejsmutnější mi připadají situace, kdy o drahých kouzelných preparátech na posílení imunity nebo zeštíhlení mluví lidé, kteří zahánějí stres a myšlenkový zmatek s cigaretou v ruce, Coca-Colou, čokoládou nebo x-tým šálkem kávy na dobrou noc. Podle své vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že psychika hraje v lidském zdraví zásadní roli. Proto je důležité porozumět sám sobě a nesnažit se naplňovat obecně platné ideály, které jsou ve společnosti zaměřené na výkon a dokonalost snad až nebezpečné. Americký umělec  Austin Kleon na svých stránkách cituje pediatra, který pracuje s umírajícími dětmi  a ptal se jich, co si v životě nejvíce užily a co dalo jejich životu smysl...Z jejich odpovědí vyvodil tyto závěry: „Buďte k sobě hodní. Čtěte knížky. Buďte více se svojí rodinou. Vyprávějte si vtipy. Jděte na pláž. Mazlete se se svým psem. Vyjádřete lásku lidem, které máte rádi... A jezte zmrzlinu.“ Každý jednou zemřeme, tak proč se neponaučit od těch nejúpřimnějších...

Také plané sliby a  bláboly „co by kdyby“ se mi zatím v žádném ohledu neosvědčily. Nejhorší chvíle zažívám při střetu se smutnýma dětskýma očima ve chvíli, kdy se dlouho slibovaná aktivita nekoná nebo se přislíbený dar neobjeví. Okolnosti mění naše záměry každou minutu, proto se snažím hrát co nejlépe svoji roli v komedii, která se zrovna odehrává, a „nezakřiknout“ to, co může (ale často nemusí) nastat. Možná totiž přijde i něco lepšího. Jen mít oči a uši otevřené.

Za nejtrapnější bláboly považuji pomluvy lidí za jejich zády. Co tím kdo získá? Já také dělám denně spousty chyb, mám své výkyvy nálad, výlevy vzteku a nejsem zrovna extrovert, který by se na každého usmíval a hned se pouštěl do hovoru.Všímám si spousty chyb u ostatních lidí, nedochvilnost, nepořádnost, nečestnost... Ale když tyto dojmy nastavím svému vnitřnímu zraku jako zrcadlo, nemůžu se na druhé doopravdy zlobit ani je pomlouvat. Spíš se tomu všemu jen zasmát a jít dál...

Při ohlédnutí se za uplynulým rokem jsem zjistila, že se snažím v životě po malých krůčcích uskutečňovat dlouhodobější cíle, třeba vychovat děti, udržet si zdravý rozum a pečovat o zdravé domácí klima (na fyzické i mentální rovině). A zjistila jsem, že hnacím motorem všech mých aktivit je právě to, že o nich radši moc nemluvím, ale začnu je co nejdříve dělat. Ty opravdu důležité pak vydrží, zbytečné vyšumí. Skrze nejrůznější zkušenosti se mi možná nakonec podaří dobrat se smysluplného způsobu obživy, rozvíjet a udržovat dobré mezilidské vztahy nebo pečovat o životní prostředí alespoň v místě, kde žijeme. A když k tomu připočtu mnoho dalších menších cílů, tak mi vlastně na blábolení příliš času nezbude. Naštěstí...