Kde se bere inspirace...

Jsem člověk tvůrčí, který volné chvíle rád věnuje malbě, kresbě, psaní...A říkala jsem si, kde se jen v záplavě každodenních starostí bere inspirace...?

Život je hra...To se lehko řekne, ale praxe obnáší mnohá úskalí. S mým „logickým“ myšlením nejsem zrovna rozeným šachovým velmistrem, nicméně nekonečné partii s partnerem, dětmi, příbuznými, přáteli, kolegy a lidmi „z ulice“ se prostě nevyhnu. A s úsměvem pozoruji, že nad dalším tahem si v mnoha situacích lámou hlavu i „šachisté“ kolem mě. Spousta nápadů se vynořuje, světe div se, během řízení auta. Onehdá jsme si to šinuli z Prahy do Liberce, já rozjímala nad tím, proč si přijdu jako služka pro všechno, jestli to náhodou není hlavně moje chyba, a z rádia se linuly vtíravé melodie současných českých bardů... „Šrouby a matice....blebleble“. V tu ránu mi před očima vyvstavnula podoba obrazu šachovnice s nalepenými rezavými matkami a šroubky, kterou bych honosně pojmenovala „Ladies and gentlemen“. Následná cesta ke šrotu byla trochu zdlouhavá a krkolomná, musela jsem si nasadit masku „šílené umělkyně“, aby chlapci z autoservisu pochopili, proč se ta ženská, co přijela s miminkem v kočárku, přehrabuje s očima navrch hlavy v bedně se starým železem... Ale výsledek se dostavil a už nejednoho člověka pobavil. A o to mi jde!

Jindy mi nápad přinesou věci-vypravěči příběhů. Od dětství hledáme v Jizerkách "poklady", tedy odštěpky sklíček a nepovedené knoflíčky z předválečných mačkáren. Dýchá z nich kouzlo starých "dobrých" časů, kdy v Sudetech žili Češi i Němci a v mačkárnách se vyráběly nejen krásné knoflíčky, ale i korálky, medailonky nebo třeba náramky pro princezny z pohádek tisíce a jedné noci...Se synkem jsme za posledních pár let našli knoflíčků bezpočet (proto jsem ho poprosila, aby obtiskl na obrázek své dlaně). A protože mě nedávno, po přečtení knihy „Život bez harampádí. Jde to i s dětmi.“ (jejím autrem je veselý americký minimalista Joshua Becker), začalo bavit využívat "harampádí" k rádoby uměleckým účelům, vznikl nápad na obrázek s motivem "knoflíkové války". Ony ty souvislosti s koncem výroby jizerských knoflíčků a závěrem druhé světové války samy volají o ztvárnění. Utrpení války a jakéhokoli konce jsem se pokusila symbolicky vyjádřit obvazy (z prošlé autolékárny), které mají i symbolizovat hranice mezi státy, mezi obdobími v dějinách, mezi lidmi...A do toho nalepila veselé knoflíčky, které na náš lišácky vykukují z horské hlíny dodnes a vypravují barvité příběhy... 

A propos, sláva harampádí! Tedy, pokud máte hravou mysl a trošku času na uskutečnění tvůrčích záměrů. Jakožto zapřísáhlá třidička odpadů jsem se jednou cestou z nákupu opět jala vyhodit snůšku prošlých tužkvých baterií do speciální dírky v červeném kontejneru...Obtěžkaná těžkými taškami a se zády v jednom ohni mi hlavou blesklo postesknutí, že už bych si taky někde měla konečně dobít baterky...Třeba si zacvičit jógu nebo chvilku meditovat. Aha! Nápad byl tu, obrázek s názvem „Dobijte si baterky“, který by (nejen) mně dodával energii... Ideálně v barvách duhy (nebo sedmi čaker, jak je komu libo...), ale hlavně dotýkatelný neboli „haptický“. Podobným osudem si prošly i prasklé žárovky. To jsem si zas jednou pomyslela, kdy už se těm chlapům konečně rozsvítí... A v tom blik, nápad byl venku. Kulatá a špičatá žárovka, žena a muž, jejich neustálá výměna energií, názorů a čeho všeho ještě...Tehdejší moje modro-červené barevné rozpoložení přispělo k dotažení podoby obrazu „Muž a žena“.

Jedním z nejnovějších nápadů je vytvoření obrazu „Neplecha“ ze starého plechu, který nevyužijeme, protože se najednou kupodivu nevejde do trouby... Zázraky se dějí, tak se jimi s radostí nechávám inspirovat!

A jaká jsou děti vděčná inspirace! Můj sedmiletý synáček se jednoho rána na chalupě v Jizerkách dožadoval pozornosti a tak usilovně tloukl do okenní tabulky, staré skoro sto let, že "stařence" ruply nervy a rozletěla se na desítky kousků. Krev netekla, zato nervy plným proudem. Ono totiž opravit staré předválečné okno není žádná legrace. Ale díky zručnému strýčkovi a dědovi se zadařilo... A na lopatce zbyly střepy z tenoučkého skla, které už se dneska těžko shání. Najednou jsem pocítila k té hromádce "neštěstí" lítost a v hlavě mi přistál nápad... Což vytvořit obrázek, který posvětí tak vzácné zkušenosti jako pěstičkou rozbité okno z předválečných časů? Starost se proměnila v radost. Synek otiskl své neposedné tlapky na plátno, které jsme následně polepili střepy. Vždyť „střepy přinášejí štěstí“! Na jednom přistála i malá zlatá muška... Máme prostě v životě štěstí. A přejeme ho i vám všem! Radujme se z každodenních maličkostí!!!