Po delší pauze se vracím s dalším článkem, konkrétně se slohovou prací, kterou jsem napsala ve formě úvahy.
Každý z nás si prošel nebo právě prochází různými těžkostmi života. Nemoci, ztráta bydlení, nedostatek financí, pocit beztíže. Všechny tyto pasti a na první pohled slepé uličky se pro člověka mohou stát nezvladatelnými situacemi. Přesně v těchto momentech nám v žilách místo krve koluje inkoust, který se postupem času rozpíjí, až se náhle dostane k našemu nejcitlivějšímu orgánu. A pak už zbývají jen dvě možnosti; nechat si srdce pouze pošpinit a obnovit koloběh našeho těla, nebo si připustit existenci černé díry a být vtažen do víru stejně bezmocných.
Myslím si, že definovat odvážného člověka je poněkud složité. Budeme-li se držet nadpisu a tématu, o kterém má být tato úvaha, chtěla bych, abyste si představili žíznivého člověka uprostřed pouště, jenž deset úmorných dní bloudí po písčitých dunách a odolává nepříznivému počasí. Jeho oblečení nese na sobě stopy těžkých soumraků, probdělé noci zvýrazňují zvětšující se kruhy pod očima, ale duše a víra v lepší místo odolávají. Věří, že písek promění v křišťálovou vodu, že umlčí nemocné větry a rozpálené slunce. Tohoto osamoceného, utrmáceného poutníka právem nazýváme odvážným, ale nemůžeme se na poušti objevit i my?
Nyní si představte dospívající dívku s perfektními známkami ve škole, milující rodinou, úžasným přítelem a věrnými přáteli. Vidíte přímo pohádkový život bez strastí? Pak patříte k drtivé většině populace. Jen zlomek lidí si uvědomí, že barva trička nevypovídá nic o vnitřním rozpoložení. Dívka sice může působit jako všemi milovaná osoba, jako bezstarostné, odvážné mládě, avšak ve skutečnosti může být jejím největším nepřítelem ona sama. Její tělo možná uprostřed pouště nestojí, ale duše bloumá, neschopna najít oázu.
Všechno to spočívá v nalezení vlastní vnitřní síly. Možná nás štěstí nedostihne, i když budeme sebevíc odvážní, ale pokud překonáme životní překážky, spatříme pravý úkaz lidstva: krev s nepatrnými známkami inkoustu.
