Recenzi na knihu „Dvě tváře policisty“ jste si už na mém blogu přečetli, ale co byste řekli rozhovoru se samotným autorem, kterým není nikdo jiný než Jonathan Srpen?
Proč jste se rozhodl napsat autobiografickou knihu?
Povídá se, že nejlepší příběhy vypráví sám život, a lidi odjakživa zajímá život těch
ostatních. Dnešní doba plná sociálních sítí je toho důkazem. Někdo tu každý den přidává
na svůj profil, co má k snídani, tak jsem si řekl, že bych mohl udělat něco
smysluplnějšího. Někdo svůj život nasdílel na instagramový profil, já ho sepsal na papír a
nechal vytisknout. A v kombinaci s profesí, kterou dělám, jsem myslím měl co
nabídnout. Hlavně mě to ale naplňovalo, protože to trvalo dlouhou dobu a dalo to dost
práce, na rozdíl od pár kliknutí na obrazovku telefonu, které zvládne opravdu každý.
Mohl byste v krátkosti vysvětlit, proč se Vaše kniha jmenuje „Dvě tváře policisty“?
Název vznikl až při sepisování posledních kapitol, kde jsem od své profese zabrouzdal až
do hlubších témat a myšlenek. Zkráceně mi k tomu pomohla fiktivní postava z mého
oblíbeného filmu a kombinace lidské povahy, tenké hranice mezi dobrem a zlem, jak
práce u policie změní vaši povahu a jak vám ovlivní život v soukromí. Skoro nikoho totiž
dneska nezajímá, jací doopravdy jste, ale soudí vás podle toho, co děláte za práci. Krásně
mohu porovnat z mé druhé práce, kde dělám za barem. Tam jsou všichni převážně milí a
přátelští, ale když obléknu uniformu, hned na vás lidi koukají skrz prsty. To spojení
vzniklo tedy tak, že vlastně vedu „dvojí život“, a jak jsem jeden čas bojoval hlavně sám se
sebou.
Jedná se o Vaši prvotinu, knihu jste vydal minulý rok, ovšem vede mě to k otázce,
jak jste se ke psaní dostal? Máte nějaká svá další díla „v šuplíku“?
Mám uměleckou povahu, takže už dříve jsem trávil hodiny sepisováním textů písniček,
když jsem hrával na střední škole v kapele. K psaní knížky jsem se dostal tak, že jsem si
prostě jednou sedl ke klávesnici a potřeboval se vypsat ze svých pocitů. No, a jak to
začalo přibývat a začalo to dávat docela i smysl, tak jsem se rozhodl z toho vytvořit něco
většího.
Ano, mám nějaká svá díla „v šuplíku“. Jeden rukopis mám delší dobu rozepsaný v šuplíku, ten je zhruba z poloviny
hotový. Pak mám námět na detektivku, ale to je o dost vyšší level, a navíc jsem ještě ani
nezačal. Popravdě řečeno ani nevím, jestli začnu.
4) Chtěl byste se psaní dál věnovat?
Určitě ano. Psaní je pro mě taková forma terapie. Mám rád klid kolem sebe, takže když
se zavřu doma v pokoji, dám si kávu a „datluji“ do klávesnice, vše mi dává smysl. Je to
takový únik z reality. Je jedno, jestli píšu knihu, texty písniček, nebo někomu odepisuji na
e-mail. :) Pořád mám nějaké texty rozepsané, stejně tak nějaké nápady ke psaní tu jsou.
Dokonce u mě v práci píšu nějaké články a teď mám v přípravě kratší brožuru o naší
práci. Takže ano, svým způsobem se psaní nějakým způsobem věnuji a chci dál věnovat.
Ovšem co se týče vydání další knížky, v tom jsem upřímně dost skeptický. Dnes je toho
na trhu už strašně moc, a v mém případě je velmi náročné si po vydání knihu sám
promovat. Jsem velmi vděčný za veškerou podporu od všech, kteří mi to pomohli
dotáhnout do konce, a splnili tak můj sen. Když si ale člověk vezme ten nepoměr, že to
stojí tolik úsilí, času a peněz, dá si tu práci s vydáním filmového traileru, který vidělo přes
4 000 lidí, zachrání život člověku a příběh se i s knihou dostane do médií, kde příspěvek
„olajkuje“ 2 500 lidí, ale ve finále se prodá 600 kusů z nějakých 1500, tak začnete dost
přemýšlet, jestli vám za to další kniha stojí... V knihkupectví jsem knihu zatím nenašel
nikde vystavenou. Pokud se to neprodá, tak budu mít hromady knížek v pokoji a budu si
lámat hlavu, co s tím. Také jsem rád, že se mi alespoň vrátilo něco, co jsem do vydání
investoval. Takže ne, momentálně opravdu o další knize neuvažuji.
Ovšem pár lidem jsem knihou pomohl a dostal jsem desítky děkovných zpráv, takže to
splnilo svůj účel a jsem vděčný za odezvu. Jen jsem tím, co je psáno výše, chtěl naznačit,
že dnes má bohužel přednost spíš bizár před něčím, co má vlastně ve smyslu pomoct
druhým. Kolik nakladatelství udělá autogramiádu slavným osobnostem a vlastně je
úplně jedno, co napsali, protože lidi na ně stojí fronty. Není tomu tak naštěstí
vždy. Jsem rád, že třeba doktor Marek Dvořák, který zachraňuje životy, má zvýšenou
pozornost díky jeho knize. Ten by však zasloužil i mnohem větší čísla.
Knihu si dokážu představit zfilmovanou. Neuvažujete o podání námětu pro
Českou televizi?
Kdo by nechtěl, aby se natočil film o jeho životě. :) Filmové zpracování by mohlo vypadat
dobře. Dneska mi přijde, že je to u nás jen samá komedie na stejné brdo. Takže
kombinace autobiografie, policejní tématiky a temnějšího prostředí by mohla být
zajímavá a příjemná změna. Ovšem vůbec netuším, komu bych měl vlastně
napsat. A otázka, jestli takových námětů na film nemají tisíce...
Vystupujete pod pseudonymem Jonathan Srpen. Jak vás tato přezdívka napadla?
V podstatě to vzniklo z kombinace mého jména a příjmení, když mi kamarádka v naší
konverzaci jednou nastavila přezdívku na „Honza Srpen“. Když jsem pak vymýšlel
pseudonym, tak jsem tohle spojení tak trochu využil. A ne, Srpen není moje příjmení.
Proč jste se rozhodl vystupovat pod pseudonymem?
Přeci jen jsem chtěl psát o věcech, které by se někomu nemusely úplně líbit. Takže
hlavně strach z toho, že bych pak měl nějaké problémy. Nemusíme se bavit o tom, že
někdy lidi nechtějí šířit nebo slyšet pravdu. Časem jsem se na to ale vykašlal. Když tu
někteří příslušníci od policie natáčí videa na TikTok, které nemají se ctí, vážností a
důstojností vůbec nic společného, proč bych já nemohl do světa vyslat knihu, ve které
zazní vše „na plnou hubu“...
Podle kterého životního motta se řídíte?
Většinu z nich cituji v knize. Moje oblíbené jsou:
„Ty vs. Ty bude vždycky tvůj největší boj.“
„Vlk stojící na skále není tak hladový jako vlk, který na ní leze.“
„Když moc dlouho koukáš do zpětného zrcátka, nabouráš.“
V podstatě se dneska už snažím držet nějakou životní rovnováhu. Za ničím se neženu,
protože jsem ve většíně případů stejně zjistil, že to nepotřebuji. Neřeším, jestli jsem
šťastný, nebo ne. Spíš se snažím mít nějaký účel a být v něčem potřebný. Snažím se najít
komfort v diskomfortu, abych si pak cenil té chvíle, když můžu být někde v klidu zavřený
sám se sebou. Neřeším, co bylo ani co bude. Soustředím se primárně na to, co je teď, a
žiju, dá se říct, ze dne na den. Od té doby mi to všechno tak nějak funguje.
