Vím, že nemám vysportovanou postavu. Vím, že moje kondička odpovídá zlenivělé zebře. Vím, že mé taktické schopnosti odpovídají znalostem člověka s facebookovým statusem Vysoká škola života. I tak bych však Ukrajině chtěla pomoci.
Včera se mi na Facebooku objevil tento příspěvek, který přidala maminka mé kamarádky:
Začala jsem usilovně přemýšlet. Potřebovala jsem najít a oslovit slovenského občana. OCHOTNÉHO slovenského občana. Ovšem v té chvíli jsem myslela jen nad Slovákem bez onoho přídavného jména.
A najednou mě to napadlo. Chess.com! Platforma, která slouží jako virtuální šachové hřiště pro šachisty, mi stoprocentně pomůže! Okamžitě jsem ve své dlouhé šňůře právě aktivních a neaktivních přátel hledala aspoň jednoho obyvatele best frienda České republiky. A víte, co jsem našla? Pár Afghánců, Pákistánců a Američanů, ale Slováka žádného.
Nevzdávala jsem se a hledala na Chess.com dál, tentokrát jsem zkusila své (ne)štěstí na mém blogu. Po několikaminutovém pátrání jsem narazila na mého pravidelného čtenáře, který pod mé příspěvky psal komentáře. Ano, psal. Teď už ne, protože byl naposledy aktivní před více jak rokem. Opět jsem tedy odešla s prázdnou.
Nakonec jsem zamířila na Facebook. Židle pod mou tíhou radostně zavrzala, když jsem narazila na profil muže, který se údajně nacházel na Slovensku. Do dvou minut mu ode mě přistála zpráva na Messengeru:
Já: Dobrý večer, omlouvám se, že obtěžuji, ale potřebovala bych obrovskou pomoc. Moje kamarádka má babičku a dvě příbuzné z Ukrajiny a potřebovala by je dostat do ČR. Nemohl byste je prosím vyzvednout? Vím, jsem pro vás úplně neznámý člověk, ale neskutečně byste mi pomohl. Další informace jsou v přiložené příloze.
Pán: Ja žijem v Nemecku. Sorry.
Žije v Nemecku, ale hovorí po slovensky! Aspoň nějaký pokrok.
Napsala jsem ještě dalším lidem a skupinám, mimo jiné i jedné slovenské knihovně, jež mě doteď buď ignoruje, nebo si mé zprávy nevšimla. Její stav totiž od včerejšího večera ukazuje, že je aktivní.
V 18.53 mi odepsala paní Marie Palenčárová, které by se měla klanět i samotná víla Zvonilka. Poskytla mi údaje pana Petra Václavka, svého známého, jenž převáží uprchlíky do Česka.
Všechny potřebné materiály a informace jsem poskytla své kamarádce. O půl hodiny později už bylo vše zařízené a domluvené, tudíž babička s dětmi měly o hodně větší šanci, že se dostanou domů.
Samozřejmě jsem se ujišťovala, zda není pan Václavek jakýsi fake či podrazák, prověřovala jsem jeho facebookový profil jako zkušený šmírák, ovšem velmi rychle jsem pochopila, že se obávám zbytečně.
Nyní jsou děti s babičkou a panem Václavkem u hranic a čekají na onen okamžik, kdy budou projíždět známými českými městy.
Chtěla bych moc poděkovat paní Palenčárové, bez níž bych nikdy nemohla své kamarádce řádně pomoct. Obrovské poděkování patří také panu Václavkovi, který by si za své skutky zasloužil milion Kinder čokolád.
Válka mezi Ruskem a Ukrajinou mi připomíná bitvu u Černé brány. I přes drtivou převahu skřetů dokázali lidé a ostatní rasy zvítězit. Budeme doufat, že ukrajinští pěšáci porazí stádo ruských skřetů stejně účinně, jako tomu bylo v posledním dílu Pána prstenů.
