Jak jsem poprvé vydírala soupeře

V šachu nejde jen o dobře promyšlené tahy a bezchybnou strategii. Jestliže stojíte hůř než váš protihráč, musíte začít otravovat. CHYTŘE otravovat. 

Před třemi lety jsem na šachovém táboře hrála turnaj, kde jsem skončila druhá. Poslední kolo tohoto turnaje mi však nenadělilo přijatelného soupeře. Proti mně usedl devatenáctiletý mladík (lépe řečeno chlap jako Mount Everest) s pěkně zamračeným pohledem. Rozený sympaťák.  

Už tehdy jsem věděla, že mě nepřevyšuje jen výškově. Znala jsem tohoto hráče i z jiných turnajů, kde se mu téměř vždycky dařilo. A jak tedy naše partie probíhala?

Přesuneme se rovnou do střední hry, kde jsem tak trochu vycítila, že jsem v ohrožení. Neměla jsem úplně špatnou pozici, ovšem můj někdy-špatně-vyvinutý smysl mi napovídal, že právě teď udělám nějakou chybu, která zapříčiní mou prohru.

Nevěděla jsem, co dělat. Soupeř se stále mračil a mnul si rukou čupřinu. Já si s velkou chutí kousala nehty, protože moje nervozita nabírala na intenzitě. Šimralo mě v břiše (nebyli to přihlouplí motýlci– spíš jsem snědla hodně okoralých rohlíků, kterých jsem se na táboře nemohla nabažit) a dostavilo se oblíbené funění. 

Najednou mě napadla šíleno-geniální věc:

Já: (Udělám opatrně tah a představuji si, jak si jdu na vyhlášení pro diplom.) Remis?

Soupeř: (Kouká na mě vcelku zaraženě. Pak se usměje a rozmýšlí se.) Ne.

Já: (Dostávám imaginární facku, jež mi zkazí všechny iluze. Usměji se, ale můj úsměv připomíná spíš skřetí šklebení. V duchu nadávám na svou pěšcovou výstavbu a svého krále, jenž je stejně užitečný jako čipmánek v bitvě o Helmův žleb.) 

*O 5 minut později*

Já: (s nevinným úsměvem) Remis?

Soupeř: (přemýšlí)

Já: Víš, kdybych s tebou remizovala, obsadila bych v turnaji druhé místo. A ty už stejně neskončíš na bedně, takže nemáš o co bojovat. (Upřímnost nade vše. Ale tady jsem si to mohla odpustit :D)

Soupeř: (hledí na mne s nečitelným výrazem) Bojuju o ELO body.

Já: Jo, já vím, ale kdybych s tebou remizovala, bylo by to super.

Soupeř: (znervózní)   

Já: Prosím. Dostala bych svůj první táborový diplom. (Nad čím uvažuješ? Ber nebo mě nech vyhrát!)

Soupeř: (škvaří se na židli a snaží se o klidný pohled)

Já: (udělám lenochodí oči) Prosím...

Soupeř: A co z toho budu mít? 

Já: (Dobrý pocit, ne?! :D) Já nevím. Kdybys mi dal remízu, tak bych ti byla fakt vděčná!

Soupeř: (tváří se zoufale)

Já: Vážně moc prosím. Vyberu ti na vyhlášení nějakou cenu.

Soupeř: (opírá se o židli a připomíná vyflusaného pakoně)

Já: (stále vytrvale a netrpělivě) Prosím...

Soupeř: (podává mi ruku) Tak jo, dobře!

Já: (nadšeně vyskočím ze židle) JOO!

Soupeř: (trošku naštvaně) Až si půjdeš pro cenu, tak mi vyber bonbony.

Já: (nepřesvědčivě) No jo... Ale tak ona by to stejně byla remíza.

Soupeř: (šokovaně) COŽE?!          

Nakonec jsme si vybrala cenu pro sebe a pořád se dokola a dokola přesvědčovala, že bych plichtu uhrála i bez přemlouvání. Dnes ovšem vím, že kdybych soupeře neotravovala, skončila bych jako spálený špekáček.

Nu což. Historie se neptá, jak partie probíhaly. Historie se ptá na konečný výsledek (bohudík) :D