Nesnáším charakteristiky. Beru to jako jakési škatulkování, jako pohled na člověka skrz prsty. Stačí, že tohle všechno děláme v běžném životě. Jak odporně lidské.
Zaklepal jsem na dveře třídy 2. A, jež se nacházela v budově benešovského gymnázia, a vstoupil dovnitř. Několik studentů na mě zvědavě pohlédlo. Pozdravil jsem se s třídní profesorkou, vyměnil si s ní pár slov, stoupl si před tabuli a upřel svůj pronikavý pohled na třicet jedna žáků, které jsem měl v následujících dvou hodinách seznámit se základy psychologie, osobním rozvojem a pozitivy a negativy vysoce empatických lidí.
Každého studenta jsem si pečlivě prohlédl. Všímal jsem si stylu oblékání, vlasů, barvy očí, dívky jsem si rozdělil na super buchty a přiměřené krásky a kluky jsem raději zkonzultoval s paní profesorkou, abych předešel narážkám na špatný vkus či nedostatek intelektu. Po krátkém seznámení jsem studentům sdělil své první dojmy z příchodu do jejich třídy a snažil se uvolnit lehce napjatou atmosféru.
„Když už jste popsal vnější charakteristiku naší třídy,“ ozvala se náhle usměvavá třídní profesorka, „mohl byste nám odkrýt i tu vnitřní?“
„Ano, samozřejmě,“ prohlásil jsem odhodlaně a chystal se odhalit tajemství, která lidské duše vždy naprosto šokují, když vtom jsem se zarazil. Opravdu dokážu dopodrobna rozebrat psychický stav jednotlivých členů této třídy? Jejich chování je v tuto chvíli nejisté, jiné než před hodinou, před týdnem, před měsícem. Jak mohu posuzovat člověka na základě jednoho setkání? Mnohdy neznáme ani naše nejbližší, s nimiž se dennodenně stýkáme.
„Omluvte mě,“ zašeptal jsem a zbaběle odešel ze třídy. Málem jsem propadl předsudkům. Jak odporně lidské.
– autor: KDOKOLIV
…
Znám dvě nejabsurdnější věci na světě; rajčata v hořčičném dresinku a psaní charakteristik o třídním kolektivu.
Co chcete slyšet? Ohrané a bezduché věty, které pojednávají o vzhledu a nitru mých spolužáků? Mám vám zopakovat něco, co již dávno bylo řečeno?
Jsem si téměř stoprocentně jistá, že nikoho z naší třídy neznám. Udělala jsem si jen velmi jednoduchý náčrt pošetilého obrázku všech svých spolužáků, avšak k dílům Picassa nebo Rembrandta mám hodně, hodně daleko. A možná zůstanu pozadu už navždy, jelikož ani my sami někdy nevíme, jací jsme uvnitř.
Nebudu sepisovat nepravdy a polopravdy. Kdybyste potkali introverta mimo školu, seznámili byste se i s jeho extrovertní stránkou. Kdybyste se sblížili s člověkem se sociální úzkostí, hned byste věděli, že i on dokáže být zábavným a vtipným společníkem. Kdybyste se sešli v parku s věčným bručounem, koukali byste na něho z jiného úhlu pohledu, protože byste poznali, že ho sužují problémy. Kdybyste si dali schůzku se šprtem, sžíraly by vás myšlenky typu „Proč jsem ho soudil, aniž bych ho pořádně znal?“ nebo „Sakra, proč jsem se k němu choval tak odměřeně a nepřátelsky?“. Naivita a vlastní hloupost nás bohužel ovlivňují natolik, že po pomyslné cestě jdeme stále rovně a nevšímáme si odboček.
A co vnější charakteristika mých spolužáků? Domníváte se, že vzhled lze posoudit lépe než vnitřek? Omyl. Oči vše nevidí, často jim v přímém pohledu brání naše upjatost.
Mně přijde každý člověk hezký, aspoň co se týče vnější krásy. Ošklivost se nedá přesně definovat. Ošklivost je subjektivní a nepřesný pojem, jenž neodpovídá hodnotám a vkusu společnosti. Omlouvám se, ale vážně vám nebudu popisovat, jak vypadá štíhlá blondýna či svalovec. Jestli jste někdy viděli lidi, určitě si dokážete některé mé spolužáky představit.
Co dodat na závěr? Nesnáším charakteristiky. Beru to jako jakési škatulkování, jako pohled na člověka skrz prsty. Stačí, že tohle všechno děláme v běžném životě. Jak odporně lidské.
