Jak jsem poprvé čistila koberec

Představte si malé dítě, jehož uklízecí schopnosti jsou jako angličtina ministryně Schillerové. Děsivá představa, co? Nejhorší na tom je, že tím dítětem jsem já. Bylo mi okolo 10 let, když se mi stala taková menší nehoda.

Jako každý večer jsem se šla osprchovat. V koupelně jsem si hlasitě zpívala (respektive řvala jak porodní bába) a prudce házela sprchovou hlavicí. Po necelých 20 minutách jsem se osušila, oblékla a otevřela dveře od koupelny, které připomínaly spíš dvířka od kurníku. A tady všechno začalo:

Já: (šlápnu do něčeho mokrého) Co to je?

Brácha: Co jako?

Já: (zírám zaraženě na koberec a na své nohy a la Hagrid) Brácha, tys něco vylil?

Brácha: (přichází na místo činu) Ne... Ty?

Já: No tak já těž... (zarazím se a po chvíli mi všechno dochází)

Brácha: Co se děje?

Já: (hlasem zkušeného detektiva) No... Jak jsem se sprchovala, tak se voda musela dostat na dlaždice, z dlaždic tekla směrem ke dveřím a...

Brácha: A?

Já: (hlasem teoretického fyzika) A pak se dostala na koberec.

Brácha: Co budeme dělat? Vždyť ten koberec je celej promočenej! Toho si rodiče všimnou.

Já: Já vím. (Usilovně přemýšlím. Pak mě napadá něco geniálního, něco, co by nenapadlo ani TOP 10 nejbohatších Čechů.) Jdu pro fén.

Brácha: Cože? (Co sis šňupla?)

Já: Prostě vyfénuju koberec. Ty hlídej. Kdybys slyšel, že jde někdo po schodech, dej mi znamení.

Brácha: Dobře... (Co to mám za ségru...) 

*O 5 minut později* 

Já: (fénuju, s kobercem bojuju, tvrdě pracuju a o kladném výsledku pochybuju) Sakra, ono to nezasychá.

Brácha: A jsme v háji.

Já: Ne... (uklidňovaco-lhací metoda zapnuta)

*O dalších 5 minut později*

Mamka: (dole pod schody) Kami, co tam vyvádíte?

Já: Nic, fénuju si vlasy. (Výborně. Ani sis je nemyla. A ani sis je nikdy pořádně nefénovala.)

Mamka: Takhle dlouho?

Já: (Buď věrohodná, ty náno – říkám sobě, ne mamce :D) Jojo.

Mamka: Hm... (odchází)

*O dalších 5 minut později*

Já: Končím. Tohle nemá cenu.

Brácha: (Ségra, tys to zase zkonila.) A co řekneme?

Já: Uvidíme.

*Devět hodin večer téhož dne*

Taťka: (vchází do koupelny a šlápne bosou nohou do mokrého místa na koberci) Bože, kdo se tu vymočil!?

Já: Nikdo! Jen jsme si s bráchou nalili vodu do skleniček a trochu vody nám steklo na zem.

Brácha: (Co kecáš, já nic neprovedl!) Jojo.

Taťka: Trochu?!

Já: No... (Jen je to velký jak kaluž, ale v pohodě, ne?)

Taťka: Aha.

*O 6 let později*

Já: Mamko, musím ti něco říct.

Mamka: (zvědavě) Povídej.

Já: Víš, jak tady před 6 lety byla ta "potopa"?

Mamka: (Nevzpomínám si, těch "potop" bylo více.) No...

Já: Nic jsem nevylila. Na tom koberci se nacházela voda z koupelny. Proto jsi slyšela fén.

Mamka: (nevěřícně) Tys fénovala koberec?

Já: Jo. Aby to zaschlo. A brácha hlídal, kdybyste náhodou šli s taťkou nahoru.

Brácha: (Jo, byl jsem obětní beránek.) Přesně tak.

Mamka: (má záchvat smíchu) Hlavně tohle neříkejte taťkovi. 

Taťka: (pod schody) Co mi nemá kdo říkat?

Já: Ale nic. (Povím ti to za dalších 6 let ;-))

Fén se stal pro mě nejlepším úklidovým nástrojem. Proč? Od té doby, co jsem fénovala koberec, jsem ho už skoro nikdy nepoužila.