Jak jsem poprvé byla na brigádě u zmrzliny

Brigádou u zmrzliny jsem si potvrdila dvě věci; manuální zručnost a šikovnost se mi vyhnuly obloukem. 

• Přišla jsem, viděla jsem a chtěla jsem pryč. Ne, vážně. Ty přístroje na zmrzlinu na mě nebezpečně cenily svoje šrouby.
• Jeden kluk, co tam pracoval, mi podal zástěru (asi tušil už od pohledu, že jsem mimořádně šikovné kvítko). Zástěrku jsem si poslušně oblékla, jenže nastal problém; nešla mi zavázat. Udělala jsem tedy pár uzlů a dál si toho nevšímala.
• První atrakce. Kopečky. Zmrzlinovou naběračku jsem držela jako neohrabaná hrošice a v duchu jsem se ptala: „Sakra, a kde je ta vyklápěčka, aby zmrzlina spadla do kornoutku?"
• Druhá atrakce. Točená zmrzka. Ta si mě podala ze všech nejvíce. Pořád mi ujížděla ruka, vanilka mi sjížděla na zápěstí a do kýble, který sloužil jako koš na nepovedené zmrzliny (a že si jich kyblíček ode mě užil), a kornout mi spadl do pistácie, takže jsem ho pak za zvuku nervózního (možná až zoufalého) smíchu spolupracovníků musela vylovit. 
• Měla jsem rozmixovat vanilku. Kluk-kolega mi podal mixér podobný robůtkovi ze Star Wars. Byly tam dva čudlíky. Zmáčkla jsem první; nic se nedělo. Myslela jsem, že jsem mixér rozbila. To by se pak potvrdilo tvrzení chodících pohrom, které zní: „Na co sáhneš, to jest ihned v čudu." Zkusila jsem tedy druhý čudlajs. A hele! Mixér se spustil. Ulevilo se mi. Jsem jenom poloviční pohroma!
• Uvolnila se mi zástěra, když jsem zrovna míchala vanilkový smrdutec (takhle jsem pojmenovala tuto záhadnou tekutinu, která mi voněla jako zatuchlé pantofle na pláži). Stačily dva pohyby a la slon v porcelánu a zástěrka by do vanilky neposedně sklouzla.
• Málem jsem svou křehkou zadnicí srazila pokladnu.
• Svým palcem, který připomíná nevyzrálý hřib, jsem prorazila kornout. Jednalo se o malou dírku (rozumějte díru jako kráva), takže jsem o mé malé nehodě raději pomlčela.
• Nepatrný kousek pistáciové zmrzliny mi dopadl na zem. Připomínal psí exkrement. O pár minut později se zmrzlinka začala roztékat a vypadala jako holubí výkal. Ptáte se, proč jsem po sobě neuklidila? Kdybyste mě viděli s hadrem v akci, nikdy byste se na tak pošetilou otázku nezeptali.
• Paní vedoucí na mě spiklenecky mrkla, vytáhla roušku a z ničeho nic mi ji podala. Ze slušnosti jsem si ji vzala, ale doteď nechápu, proč jsem ji dostala. Možná to byl jakýsi dar odloučení, jenž mi má vždy připomenout, že bych se už neměla nikdy vracet.

Už teď mám jasno. Kdybych si mohla vybrat jakékoliv povolání, okamžitě bych vyřadila práci u zmrzliny. Nedokážu si představit, že bych celý život prodávala v těžko-zavazovací zástěře a točila těžko-točící zmrzlinu.